Jo Nesbø – Žízeň

 27.10.2017 |  literatura |  Petr Loukota

Tak jsem to konečně taky dočetl. Jedenáctý případ Harryho Holea, který se tentokrát snaží přijít na stopu tajemnému vampyristovi. Ten ohrožuje ženy coby obyvatelky Osla, domlouvá si s nimi schůzky přes Tinder a pomocí železných zubů jim vysává krev z těla. Tak to je ve zkratce příběh knihy, kterou si určitě musíte přečíst. Tedy pokud máte rádi detektivky, samozřejmě.

Mně osobně se Žízeň líbila mnohem víc než předchozí dílPolicie. V mnoha věcech mi 11. díl připomněl tolik úspěšný (ovšem nešťastně zfilmovaný) 7. díl, Sněhuláka, a v mnoha ohledech byl podobný i s neméně dobrým Levhartem. Například v odhalení vraha.

Jo Nesbø je známý tím, že své čtenáře napíná až do samotného konce, a ani v tomto díle to nebylo jinak. V průběhu čtení vás autor řadou indícií nabádá k podezírání několika postav, které se mezi sebou samozřejmě utkají o titul onoho vraha na samotném závěru knihy. Když je v 80% vrah dopaden a případ vyřešen, je jasné, že je ještě dost času na to, aby nakonec bylo vše jinak. Právě takhle to bylo i v Levhartovi. Musím přiznat, že všechny tři postavy jsem v průběhu čtení podezíral, ale na závěr mi Nesbø zamotal hlavu. Když se všichni sešli na jednom místě a autor měl tendenci soustředit se na jednoho z nich, Jo Nesbø si pouze chystal půdu pro šokující odhalení.

Pokud Harryho Holea čtete pravidelně, možná znáte jeho neodolatelné charisma, na které se samozřejmě můžete těšit i v Žízni. Stejně tak se setkáte s řadou oblíbených postav, a to ať už z řad policie, tak i Harryho blízkých – nechybí Oleg ani Rachel. Ovšem těch méně oblíbených hrdinů a vlastně záporáků je v nejnovější Holeovce také dost – třeba Truls Berntsen nebo Mikael Bellman. Objevují se i známá místa jako Sofiina ulice 5 – dům, ve kterém Harry dřív bydlel a který jsem v Oslu navštívil i já. Můžete si zde zazvonit i na Harryho zvonek.

Pokud ještě váháte, jestli si Žízeň přečíst, nemusíte. Prostě to zkuste u uvidíte. Já věřím, že se vám detektivky s Harrym Holem budou líbit jako mě a postupně se vrátíte i k ostatním dílům.

Září v srdci italské Florencie

 1.10.2017 |  cestování |  Petr Loukota

Florencie je považovaná za další z malebných italských měst, které milovník cestování musí navštívit. Vlastně ani nevím, proč tomu tak je. Já mám s Florencií spojenou především knihu Inferno od Dana Browna. V každém případě jsme se i my do Florencie vydali a obdivováním tamní architektury a jedinečné atmosféry strávili celkem tři dny.

Cestujeme už jedině s pomocí Google Map

Do Florencie samozřejmě můžete letět z Prahy, my ale zvolili jízdu autobusem, která přes Brno, Vídeň a Benátky trvá asi 17 hodin. To je zhruba stejně jako do Londýna, ale vzhledem k přestupu ve Vídni to uteklo mnohem rychleji. Jízdenka každého navíc stála cca 1300 Kč, za které bychom letenku na konkrétní termín hledali obtížně.

Ve Florencii jsme měli objednaný hotel (klasicky přes Booking.com), který nás na 4 noci se snídaní stál něco málo přes 7000 Kč. Šlo o menší ubytovací zařízení s několika pokoji a sdílenou koupelnou, které vlastnil příjemný Ital. Kousek od hotelu byla pizzerie oceněná Trip Adviserem, takže o večeře bylo postaráno. Nedaleko byla i autobusová zastávka linky, která nás za pár minut dovezla přímo do centra města. Co se týče orientace v neznámém městě, využíváme už prakticky jen Google Mapy, které nám nachází trasu pěšky či s využitím MHD, kdykoliv potřebujeme. Do mapy si také ještě doma vždy uložím všechna místa, která chceme vidět, a pak už jen chodíme po tečkách. Takže kdybyste mě ve Florencii potkali, jistě bych neustále koukal do mobilu. :)

Originál sochy Davida jsme si odpustili

Po příjezdu do Florencie jsme měli půlden, který jsme využili návštěvou odlehlejších a “méně významných” památek – začali jsme u San Marco Museum a pokračovali ke galerii dell’Accademia. Pokud se rozhodnete ji navštívit, uvidíte originál sochy Davida od Michelangela. Vím, že spousta lidí právě toto považuje za hlavní věc, kterou ve Florencie vidět, jenže… já na to umění zkrátka moc nejsem, a tak jsem se bohatě spokojil z kopií této sochy, kterou najdete před Palácem Vecchio. Galerii ale spousta turistů navštěvuje, čemuž odpovídají několikahodinové fronty. Ty ale můžete přeskočit, pokud si koupíte o něco dražší lístek od pouličních prodejců přímo před galerií.

Hned vedle galerie leží i další památky, třeba malebné náměstí Piazza della Santissima Annunziata, a o kousek dál také židovská synagoga, kterou jsme ale viděli jen přes plot. Mě osobně více zaujal kostel Santa Croce, který zaujme nejen svojí architekturou (připomínající křtitelnici a katedrálu Santa Maria del Fiore, kterou jsme navštívili později), ale také tím, že se uvnitř nachází hrobka již zmíněného Michelangela a Danteho Alighieriho. I tu lze tedy za pár Eur vidět.

Od Santa Croce jsme první den pokračovali přímo k Palazzo Vecchio a spolu s davy turistů obdivovali onu sochu Davida. Po náročné cestě autobusem jsme toho ale první den už měli dost, a tak jsme ještě kolem krásného kostela Santa Maria Novella vydali na hotel kousek od vlakového nádraží. K tomuto kostelu, ale i k paláci jsme se ovšem vrátili následující dny.

pohled na Florencii z návrší Piazzale Michelangelo

Číst celý článek

V Silicon Valley u sídla Facebooku a Googlu

 26.8.2017 |  cestování |  Petr Loukota

Naše měsíční cesta po západě USA se návštěvou národních parků Yosemite a Sequoia pomalu chýlila ke konci. Čekal nás v podstatě jen návrat do San Francisca a den volna, který jsme měli jako rezervu pro případ, že bychom se někde zdrželi. Cesta ze Sequoia National Park do hotelu v Oaklandu (toho stejného, ve kterém jsme strávili i prvních pár nocí po příletu) přitom vzala prakticky celý den. Přemýšleli jsme proto, jak bychom si cestu alespoň trochu zpříjemnili a pak nás to napadlo – stavíme se v Silicon Valley u sídla Facebooku a Googlu.

Facebook nemá žádné logo ani nápis

Sídla obou dvou firem jsou od sebe vzdálená asi půl hodiny cesty autem. My jsme se nejprve vypravili k Facebooku, který byl vzhledem k naší trase první na řadě. Plán byl samozřejmě jasný – omrknout budovy, trochu se projít po areálu a hlavně se vyfotit u obrovského nápisu Facebook.

Jeli jsme tehdy po dálnici s mnoha a mnoha pruhy, které jsou pro Ameriku typické. Jak jsme se ale blížili, z dálnice jsme sjeli a k samotnému sídlu už nás dovedly klidnější silnice. Hned jak jsme zahlédli budovy, bylo nám jasné, že sídlo Facebooku je obrovské. A také že ano. Kolem budov, které mají převážně světle modrou barvu, ale dalo by se říct, že září všemi barvami, které ovšem nijak nesouvisí s onou tmavou, “fejsbukovskou” modrou, se nachází jedno obrovské parkoviště. Vlastně objíždíte budovy dokola, což vám vezme alespoň deset minut, a pokud chcete, zaparkujete. To jsme při druhém kolečku udělali i my, protože nápis Facebook jsme ani na jedné z budov nenašli. Vylezli jsme tedy z auta a šli se zeptat nejbližšího kolemjdoucího. Řekl nám, že na rozdíl od Googlu Facebook žádné logo či nápis nemá, ale že turisté se fotí u obrovské cedule s palcem hned při příjezdu do areálu. OK.

Cedule se nachází u hlavní silnice, takže ji určitě nepřehlédnete. Mě nejvíc překvapilo, že u ní byl relativně klid – za cca 15 minut, co jsme se kochali, přišlo jen pár jednotek dalších nadšenců.

sídlo Facebooku

Číst celý článek

Návštěva národních parků Yosemite a Sequoia

 18.8.2017 |  cestování |  Petr Loukota

V poslední článku ze západu USA jsem psal o tom, jak krásný je Yellowstone. Také jsem říkal, že cesta do tohoto národního parku je dost dlouhá, a tak se nabízí otázka, zda lze cestou zpět na západní pobřeží USA vidět něco zajímavého. A představte si, že ano. :)

Solné pláně Bonneville

Po noci strávené v městečku Idaho Falls jsme zamířili zpět do Salt Lake City, kde jsme původně plánovali strávit alespoň chvíli. Z časových důvodů jsme ale pokračovali v cestě a po marné snaze nalézt příjezdovou cestu k jezeru jsme za krásného slunečného dne dojeli až k solným pláním Bonneville. Ty poznáte jednoduše – všude je bílo, jakoby napadl sníh. Až na to, že sluníčko pálí jako o závod. Na solné pláně můžete za normálních okolností vjet autem a začít pořádný race, my ovšem měli smůlu, neboť zrovna v ten den probíhal oficiální, opravdový závod. Jeden z pořadatelů nám ale dovolil jet alespoň na okraj, abychom si udělali nějaké fotky i s autem.

Solné pláně Bonneville

Solné jezero Mono Lake

Solné pláně bylo to jediné, co jsme ten den viděli. A po noci strávené ve městě Elko nás další den čekalo pouze solné jezero Mono Lake a ubytování v Mammoth Lake. Jak říkám, z Yellowstonu je to opravdu daleko. :) I Mono Lake ale stálo za to vidět. Jde o poměrně velké jezero, u kterého zaparkujete za pár dolarů na menším parkovišti a vydáte se na krátkou procházku až k vodě, která je, nečekaně, slaná. A to pěkně. Když to ní strčíte prst, pomyslíte si, že takhle mazlavou vodu jste ještě neviděli. V podstatě stejný pocit, jako byste ruku dali do oleje. A co teprve ty skalní útvary všude okolo. Ty jsou také ze soli, až se to skoro ani nechce věřit. A takových krás je podél jezera Mono Lake poměrně dost. My u vody strávili přibližně hodinu a pořád bylo na co koukat.

Mono Lake

Číst celý článek

Yellowstone – nejkrásnější park na západě USA

 16.8.2017 |  cestování |  Petr Loukota

Konečně se dostávám k nejzajímavějšímu národnímu parku, který jsme v USA navštívili. Těžko říct, proč ve mně zrovna Yellowstone zanechal takové vzpomínky. Možná je to tím, že po mnoha národních parcích, ve kterých panuje horké slunečné počasí a všude kolem je písek, byl Yellowstone něco úplně jiného. Teplota vzduchu s naším příjezdem na sever klesla o 15 stupňů a my poprvé potřebovali vytáhnout mikiny. Šlo ale také o onu jedinečnou pestrobarevnost, kterou Yellowstone oplývá, a samozřejmě hromadu gejzírů a doutnajících děr, ze kterých jde jasně cítit síra. Příležitost zažít něco takového člověk prostě nemá každý den.

Ubytování kolem Yellowstonu bývají plná

Jedna z nepříjemných věcí, které k Yellowstonu patří, je fakt, že je strašně daleko. Pokud poletíte na západ USA, ať už do San Francisca či do LA, pravděpodobně na tento národní park stejně jako mnoho dalších turistů nebudete mít čas. Zřejmě dojedete jen k Monument Valley a odtamtud už se budete vracet na západní pobřeží. Abyste si mohli dovolit jet až na server, potřebujete k tomu hned několik dní navíc. My do Yellowstonu jeli zhruba den a půl s tím, že nás cesta vedla přes Salt Lake City a také tři nové státy – Wyoming, Idaho a Montana. Zpět k pobřeží to pak bylo ještě horší, cesta trvala asi dva dny, ovšem vzali jsme to přes Yosemite Nation Park a Sequoia Nation Park. O těch ale zase příště.

Druhou odlišností oproti ostatním parkům je to, že u Yellowstonu je na poslední chvíli nemožné sehnat ubytování. Alespoň nám se to den předem nepodařilo, a tak jsme byli nuceni celý park projet až na sever a ubytovat se ve městě Gardiner. Vzpomínám si na to jako dnes. Jeli jsme krajinou, většinou lesem. Už se stmívalo, přesto jsme stále potkávali auta. Zanedlouho se na obloze objevil obrovský měsíc a my do města přijeli až za tmy. Cestou jsme ale (a ne naposled) viděli u silnice několik bizonů. Přestože v průvodci píší, že se od tohoto mohutného zvířete máte držet alespoň 100m, lidé si ho na mnohem kratší vzdálenost fotili. To jsme následující den udělali také. Přiznám se, že mít bizona pět metrů od auta a později kolem něj dokonce jít, není zrovna nejpříjemnější. :)

Mammoth Hot Springs

Číst celý článek

Byl jsem znovu v Londýně a chvíli žil jako místní

 2.8.2017 |  cestování |  Petr Loukota

Na začátku července jsem byl zase v Londýně, už potřetí. Po mé první, víkendové návštěvě s mým dědou jsem do světa vypustil video. Druhá, tentokrát týdenní dovolená si pak vyžádala obsáhlý článek s mnoha tipy, kam byste se mohli podívat, a psal jsem také o návštěvě Warner Bros., ve kterých se točil Harry Potter. Tak se dnes pojďme mrknout, co jsme viděli tentokrát. Půjde i o několik míst, na které se většina turistů nevypraví, zvlášť, jsou-li v Londýně poprvé.

Jak v Londýně ušetřit aneb sleva 2for1 na většinu atrakcí

Do Londýně jsme vyrazili v úterý večer, a protože jsme poprvé zvolili autobus, na místě jsme byli až ve středu v poledne. Osobně jsem byl šťastný, že nazpět letíme letadlem, protože 18h v autobuse bylo příliš. Na druhou stranu jsme zase zažili cestu vlakem Eurotunelem. Na té jsem nejvíc obdivoval, že i když jedete 30-40 minut pod mořem, pořád máte signál, mobilní data a internet. V Česku stačí vlézt do metra a jste offline.

V Londýně se dá během pěti dní ušetřit klidně 5000 Kč, a to na vstupech turistických atrakcí. Pokud si totiž zařídíte papírovou jízdenku u železnic, dostanete se na většinu nejzajímavějších atrakcí dva za cenu jednoho. Takže pokud například půjdete na London Eye čtyři, zaplatíte místo 100 liber jen 50 a ušetříte tak 1500 Kč. Obdobně jsou na tom i ostatní atrakce jako London Dungeon, Sea Life, St. Paul’s, Tower Bridge, Madam Thousand a další.

Jak to tedy funguje… Přijdete k okénku železnic (nikoliv metra) a budete chtít např. týdenní papírovou jízdenku, která se jmenuje Travel card. Ta stojí úplně stejně jako Oyster card a platí také ve stejných zónách (1 a 2), ale na rozdíl od Oysterky vám umožní získat právě slevu 2for1. Aby vám takovou Travel card udělali, budou od každé osoby chtít jednu fotografii v klasické velikosti na průkazku. Fotku si samozřejmě přivezte z Česka – stačí jakákoliv slušná kopie vytištěná barevně. Dále budete na každou atrakci potřebovat voucher s tím, že voucher platí vždy pro dvě osoby. Pokud tedy jdete čtyři, musíte si vouchery vytisknout dva (a místo čtyř vstupenek zaplatíte dvě). Vouchery jsou ke stažení zdarma, stačí si založit účet na těchto stránkách. Poté zvolíte, na jaké atrakce se chystáte, kolik vás bude a následně všechny vouchery vytisknete. U vstupu na danou atrakci se pak každá osoba prokáže papírovou Travel card a voucherem.

Slevu 2for1 opravdu doporučuji, nám ušetřili mnoho tisíc korun. Papírovou jízdenku jsme si zařídili hned po příjezdu na Victoria Street Station, kde nás RegioJet vysadil.

Návštěva Willesden Green

Jako první jsme vyrazili do londýnské čtvrti Willesden Green, kde přítelkyně 8 měsíců pracovala jako au-pair. Byl horký, slunečný den, a tak jsme se cestou stavili pro něco k pití v Sainsbury’s a už brzy došli až k domu, kde přítelkyně bydlela, a následně do nedalekého parku. Tam jsme potkali i současnou au-pair venčící psa, slovo dalo slovo a byli jsme pozvaní na návštěvu. Později jsme se vydali také ke kostelu, do kterého přítelkyně chodila na angličtinu.

Pro mě byla tato část výletu zajímavá v tom, že jsem mohl nahlédnout do toho, jak žijí místní, jak tráví volný čas, jak mluví – tak, že spíš zpívají. Když se zmíněná návštěva o tři dny později uskutečnila, viděl jsem obrovský anglický dům zevnitř a všední den Brita, Američanky a dvou kluků v pubertě. Při hovoru jsem si 100% uvědomil, co jsem věděl už dávno – Britové / Američani jsou k sobě mnohem otevřenější, upřímnější a přejícní než my, Češi. Když vám třeba řeknou, jak stráví léto, čekají od vás vřelou a nadšenou odpověď a pusu od ucha k uchu, jako to dělají oni. Když odpovíte jako Čech, budete za podivína. Přiznám se, že pro mě to byl nezvyk a pořád jsem se musel hlídat, že reaguji dostatečně včasně, energicky a optimisticky.

V Londýně jsme tentokrát bydleli v Inn London a ubytování na čtyři noci nás každého vyšlo na 2500 Kč. Bylo to levné i díky tomu, že jsme měli pokoj pro čtyři, a proto, že jsme se o snídaně a večeře starali sami z vlastních zásob. Číst celý článek

Noční lov – další případ Eriky Fosterové

 27.7.2017 |  literatura |  Petr Loukota

Po vydařeném prvním díle série detektivek s šéfinspektorkou Erikou Fosterovou jsem hrozně rád, že jsem si mohl přečíst i díl druhý. O Dívce v ledu už jsem na svém blogu článek psal. Zmiňuji v něm důvody, proč knihu všem milovníkům detektivek doporučuji. A prakticky totéž platí i o knize Noční lov.

Zase sex a násilí, tak to má být

Noční lov je důstojným a vydařeným pokračováním bestselleru, kterým se první díl stal. Čtenář se znovu setkává s oblíbenými postavami, a to nejen s Erikou, ale i třeba s jejím nadřízeným Marshem, který mě osobně díky svému přátelskému chování vůči Erice taktéž přirostl k srdci. Kniha rovněž udržuje přiměřenou porci násilí a dostatek témat, které jsou běžně tabu, a stejně jako Dívka v ledu je psána bez zbytečné vaty a děj svižně ubíhá kupředu.

Odhalení vraha mě překvapilo

Druhý díl mě nejvíc překvapil odhalením vraha. Čekal jsem samozřejmě stejně jako ve všech jiných detektivkách, že budu trnout až do samotného konce, kdo to vlastně udělal. Už během první třetiny mi ale bylo jasné, že Noční lov bude jiný. Byť to autor až do poloviny knihy přímo nepotvrdil, čtenář se s vrahem setkával a postupně se dozvěděl i to, zda je to muž nebo žena. Později na to přišla i Erika, a tak druhou polovinu jsem pouze sledoval, jak se příběh vraha protne s pátráním policie a jak tomu všemu Erika přijde na kloub. Zatímco v jiných detektivkách se šéfinspektor s vrahem během knihy setkává, jen o tom neví, tady to tak nebylo – Erika vraha nikdy nepotkala. Popravdě bych si myslel, že mě v tomto okamžiku příběh přestane bavit, ale opak byl pravdou. Odhalení v polovině mě zaskočilo a stále jsem musel číst dál, abych zjistil, jak to bude. Opravdu už byl vrah odhalen? Opravdu čtenář ví, kdo to udělal? Nebo se z toho vyklube něco jiného? Nevěděl jsem.

Pokud už jste četli Dívku v ledu a kniha se vám líbila, rozhodně vám mohu doporučit i druhý díl. Je pravda, že Dívka v ledu je možná o něco lepší (a to dost možná jen proto, že čtenář neví, co od prvního dílu čekat), i tak vás ale Noční lov bude bavit stejně dobře jako mě.

Dívka v ledu – detektivka z Londýna, kterou doporučuji

 24.7.2017 |  literatura |  Petr Loukota

Pokud už jste na mém blogu někdy byli, jistě víte, že píši nejen o cestování, ale také o knihách, které mě zaujaly. A jsem velkým fanouškem norského spisovatele Joa Nesbøho. Ano, jeho detektivky s Harrym Holem mě doslova pohltily, a to až natolik, že jsem doporučoval jen je. Došlo to až tak daleko, že mi lidé začali říkat, abych si někdy přečetl také něco jiného než Nesboho. Jenže já četl něco jiného, vážně. Akorát mě žádná detektivka nezaujala tolik jako Holeovky. To se ale letos změnilo. K narozeninám jsem totiž dostal Dívku v ledu, kterou jsem nějakou dobu vídával na plakátech v metru, až jsem se na jaře konečně pustil do čtení.

Kdo je Robert Bryndza

Nevím, odkud se přesně vzalo jméno Robert Bryndza, ale jde o britského spisovatele, který podle všeho zazářil právě knihou Dívka v ledu, která také byla první, která u nás vyšla. Po nevídaném úspěchu této detektivky se začaly překládat také další díly série a já mám v době psaní tohoto článku přečtený i druhý díl – Noční lov. Na konci roku 2017 u nás vyjde ještě třetí díl, na který se také moc těším.

Proč Dívku v ledu doporučuji

1. Dynamický příběh bez zbytečné vaty

Přemýšlel jsem, co přesně mě na knize tolik zaujalo. Proč vám ji chci doporučit? Má to zřejmě několik důvodů. Především se mi velmi líbí, jak je kniha psaná – jde o příjemnou a jednoduchou formu, kterou pochopíte bez většího přemýšlení. Současně děj není rušen zbytečnými, rozsáhlými popisy, ale ubíhá pěkně svižně kupředu. Člověk si až říká, jak kniha může být tak dlouhá, když autor popisuje jen to nezbytné. Vatu v této detektivce tedy rozhodně nečekejte. Číst celý článek

Krásná italská Verona

 23.7.2017 |  cestování |  Petr Loukota

Možná jste četli i moje předchozí články o jarním putování po Švýcarsku, krátké návštěvě Francie a konečně také Itálie. Od města, do kterého jsme se vydali na závěr našeho výletu, jsem nevěděl, co čekat, a možná právě proto mě tolik ohromilo. Verona je opravdu krásná! Na rozdíl od ostatních měst, které jsem v Itálii doposud navštívil (Řím a Milán) je to ve Veroně hezké všude. V Římě například chodíte od jednoho turisticky atraktivního místa k druhému, tam je to zajímavé, ale po cestě se díváte na omlácené fasády, špínu a rušnou silnici. Verona je jiná. Ať jdete kamkoliv, pořád musíte obdivovat místní architekturu a romantickou atmosféru. Zkrátka ideální město pro návštěvu ve dvou.

Protože jsme do Verony přijeli autem, stejně jako v ostatních městech jsme se navigací nechali nejprve nasměrovat na předem vyhlédnuté podzemní parkoviště. V italských i švýcarských městech jich je nespočet, ovšem počítejte s tím, že za parkování něco zaplatíte. Zrovna ve Veroně to bylo poměrně dost, cca 15 Eur za 6 hodin. Na druhou stranu nutno říct, že parkoviště jsme si záměrně vybrali kousek od veronské arény, abychom nemuseli chodit daleko. Aréna je v podstatě menší verzí Kolosea, které uvidíte v Římě.

Naše první kroky coby turistů ale směřovaly krátce po poledni za slunečného a na konec března poměrně teplého počasí k jiné atrakci. Hrad CastelVecchio nabízí obrovská, příjemně upravená prostranství a z mostu Ponte Scaligero, který je jedním z míst, na kterém se točil film Romeo a Julie, výhled na klidnou řeku protékající Veronou. Most i hrad vás ohromí svou jedinečnou architekturou, kterou jsem i já coby laik na tyto záležitosti musel ocenit.

Teprve po návštěvě hradu a krátké pauze na oběd nás další kroky zavedly na náměstí Piazza Bra, na kterém místní před okouzlujícími, barevnými domky prodávají v miniaturních stáncích různé lákavé zboží, jemuž dominují především květiny pro zamilované. Zde se opravdu bylo na co dívat. Před námi se navíc konečně objevila Arena di Verona, která nás i přesto, že je o poznání menší než ta v Římě, bavila. Náměstí Piazza Bra je opravdu fotogenické a hezké fotky jsme udělali také v menším parčíku s fontánou.

Arena di Verona – menší verze Kolosea v Římě

Číst celý článek

Konečně u té velké katedrály v italském Miláně

 18.4.2017 |  cestování |  Petr Loukota

Týdenní cestování Švýcarskem zahrnovalo návštěvu celkem sedmi evropských zemí a Itálie byla jednou z nich. Do Milána jsme vyrazili kolem deváté hodiny ranní, kdy nám vypršelo předplacené parkoviště v Luganu u mého kamaráda, který nás na dvě noci ochotně ubytoval na ubytovně pro vysokoškoláky a doktorandy. Cesta do Milána nebyla dlouhá, ale vzhledem ke slunečnému počasí, teplotě zde na jihu nad 20 stupňů a auta bez klimatizace nám to i tak stačilo. V Itálii nemají dálniční známky, zato se platí mýtné, které často vyjde ještě dráž. Do Milána to však bylo v pohodě, cca 8 eur za cestu tam i zpět.

Doprava v Itálii je šílená

Parkoviště v Milánu jsme si našli až úplně v centru, abychom k oné známé a mnou vytoužené katedrále nemuseli dlouho chodit. A skutečně, parkoviště od katedrály Duomo di Milano bylo jen pár kroků, mělo to ale dvě drobné vady. Za prvé jsme se museli prodrat autem až do centra města a vypořádat se s šílenou italskou dopravou – představte si, že náklaďák před vámi najednou zastaví a začne si v klidu vykládat zboží apod. A za druhé parkoviště v centru nebylo nejlevnější, vyšlo nás cca na 11 eur.

Kolem katedrály Duomo di Milano je pěkně rušno

Na město Milán jsme měli vyhrazený přibližně půlden, ale už na první pohled byl cítit velký rozdíl oproti Švýcarsku. Turistické atrakce jsou tu opravdu velkolepé, čemuž odpovídá i počet turistů. Je jich tu hromada. I na náměstí Piazza del Duomo, které je obrovské, bylo poměrně dost lidí. A stejně zajímavé to bylo i ve frontě na lístky, které vás dostanou jak do katedrály, tak na její střechu. Čekali jsme alespoň tři čtvrtě hodiny, než na nás přišla řada. Návštěvu katedrály zevnitř jsme zvolili v rámci čekání, než se otočí sluníčko a katedrála bude slunečními paprsky osvícena zepředu. Vstupné do katedrály a na střechu vás vyjde cca na 16 eur na osobu. My jsme šli na střechu po schodech, druhá možnost je výtahem, což je dražší.

Návštěvu katedrály rozhodně doporučuji, je to hlavní turistická atrakce. Uvnitř je to obrovské a napočítáte také více sloupů než za celý život dohromady. Budete-li se pak chtít vydat na střechu, musíte z katedrály vyjít a jít se bočním vchodem. Na střechu vede poměrně dost schodů, ale výhled jak na věže katedrály tehdejší architektury, tak na náměstí Piazza del Duomo stojí za to. My jsme na střeše strávili pár desítek minut a po náročné cestě dolů si dali svačinu a odpočívali.

Číst celý článek

Mohly by vás zajímat také další články

Neodcházejte! Na další straně jsou také zajímavé články.

Přečtěte si, co lidé píší k mým článkům

Petr Loukota dne 17.8.2017 k článku Lanovkou z městečka Chamonix na Aiguille du Midi – výhled na Mont Blanc

Dobrý den, česky nevím, ale našel jsem alespoň francouzskou výslovnost. :)

Petr Loukota dne 17.8.2017 k článku Jak jsem pohlédl na dno Grand Canyonu

Skvělé, díky moc za super článek! :)

Peter dne 17.8.2017 k článku Jak jsem pohlédl na dno Grand Canyonu

Čítam, že nepoznáte nikoho, kto bol na dne Canyonu, tak pripájam link na článok, ktorý som nedávno napísal. Boli sme v Canyone pred necelými 2 mesiacmi a dal som to dole a späť behom jedného dňa. Takže ak by to niekto chcel skúsiť, tu je pár rád.

svacina.vladimir dne 16.8.2017 k článku Lanovkou z městečka Chamonix na Aiguille du Midi – výhled na Mont Blanc

Dobrý den. Nikde nemohu najít, jak se to správně řekne česky: “Aiguille du Midi.” Děkuji za odpověď. Zdraví, Svačina

Lubod dne 20.7.2017 k článku Lanovkou z městečka Chamonix na Aiguille du Midi – výhled na Mont Blanc

Dakujeme, pomohlo!

Petr Loukota dne 18.7.2017 k článku Lanovkou z městečka Chamonix na Aiguille du Midi – výhled na Mont Blanc

Dobrý den, děkuji za komentář. Lístky na lanovku Aquille du Midi si koupíte až na místě. V sezóně je tam ale mnoho lidí, a právě proto jsem doporučoval udělat si předem rezervaci na konkrétní čas. Za tu se něco málo platí a lze provést zde.

Lubos dne 17.7.2017 k článku Lanovkou z městečka Chamonix na Aiguille du Midi – výhled na Mont Blanc

Dobry, dakujeme, super clanok! O dva tyzdne sa chystame do Svajciarska a jeden den chceme stravit aj v Chamonix. Trochu tazsie sa mi orientuje v listkoch na Aquille du Midi. Pisete, ze odporucate rezervaciu vopred… Viete nam, prosim, poradit? Dakujem.

Marie dne 9.5.2017 k článku Harry Hole – po stopách slavného kriminalisty

Dobrý den,

myslím, že po přečtení zvážim také návštěvu Osla, a kdo ví, třeba budu mít se zvonkem Harryho větší štěstí…