Blog o cestování po Evropě i USA

Do Benátek jsme se vydali v rámci naší třetí návštěvy Itálie. Byla to naše poslední zastávka při cestě domů z Florencie a Pisy, o kterých jsem psal posledně.

Ubytování v Mestre, do Benátek pomocí MHD

Z Florencie jsme vyrazili po poledni, a protože cesta z Florencie do Benátek trvá autobusem asi 4 hodiny, dorazili jsme na hlavní autobusové nádraží, ležící hned vedle vlakového, až kolem půl šesté večer. Tou dobou už jsme za sebou měli ranní návštěvu zahrad Boboli ve Florencii, a tak jsme byli rádi, že se náš hotel AO Venezia Mestre nacházel jen pár desítek metrů od nádraží. Šlo o vysokou bílou budovu, která nabízela kvalitní ubytování s dobrou snídaní v podobě švédských stolů a současně příznivou cenu. Ostatně, hotel se nenacházel přímo v Benátkách, které si při vyslovení názvu tohoto města představíte (voda, kanály, lodičky apod.), ale v Mestre.

Mestre je část Benátek, nijak odlišná od jakéhokoliv jiného města. Zato Benátky jako takové jsou hromada ostrůvků propletených vodními kanály, které turisté, a my nebyli výjimkou, navštěvují. Ubytování přímo v Benátkách má ale několik nevýhod. Zaprvé dálkové autobusy z Česka či z jiné části Itálie vás dovezou pouze do Mestre, přes most do Benátek nezajíždějí. Za druhé je ubytování v Benátkách poměrně málo, za třetí jsou pokoje dlouho dopředu vyprodané a za čtvrté nejsou zrovna levné. Doporučuji se tedy ubytovat v Mestre kousek od nádraží, kde vás vyhodí autobus, a současně zde druhý den ráno koupíte jízdenku na MHD a za 15 minut se autobusem stavícím přímo před hlavním nádražím dostanete přes most do Benátek.

Při koupi jízdenek počítejte s tím, že možná budete stát frontu, a pokud jste například dva, nezapomeňte říct, že chcete 2 zpáteční jízdenky pro 2 osoby. Je to něco jiného než jízdenka pro 4 osoby, která vám po označení v autobuse ihned platí pro 4 lidi, a tudíž už nelze použít při cestě zpět.

Pokračovat ve čtení

Už je tomu pár týdnů, co jste si na mém blogu mohli přečíst článek o tom, jak jsme se procházeli srdcem italské Florencie. To ovšem nebylo jediné město, do kterého jsme se během dovolené vypravili. Byla by škoda být tak blízko Pise a nezajet se tam podívat. Zvlášť, když je tamní věž známá stejně tak jako londýnský Big Ben nebo newyorská Empire State Building.

Poprvé s FlixBusem

Italové jsou strašní flegmatici. A to takoví, že nám onoho rána na hlavní autobusové nádraží ve Florencii přijel bílý autobus místo zeleného. Naštěstí nás o tom FlixBus informoval SMSkou, jinak bychom ten spoj hledali ještě dnes. Přesto jsme při cestě tam dali přednost autobusu namísto vlaku, který je o poznání dražší. Na druhou stranu je ale vlak rychlejší a pohodlnější. Pro srovnání, cesta tam nám trvala zhruba dvě hodiny a stála 125 Kč na osobu. Oproti tomu zpáteční cesta vlakem trvala hodinu a vyšla nás každého přibližně na 210 Kč.

Vzhůru na vrchol šikmé věže

Pisa je klidné město na západě Itálie. Z výšky je krásně vidět, jak je směrem na západ úplně ploché. A není divu, vždyť jen pár kilometrů od šikmé věže jsou pláže a moře. Osobně si po vystoupení z autobusu nejvíc vybavuji čistotu a klid, který byl v porovnání s Florencií o to výraznější. I když je Pisa velkým turistickým lákadlem, jde stále o menší město nesrovnatelné s velkoměstem. Na druhou stranu prostranství kolem šikmé věže je plné turistů. Ještěže jsou dokola desítky metrů otevřeného prostoru. Jen díky nim je u nejznámější atrakce v Pise pořád dost místa.

A dost místa bylo i pro nás. I když bylo před polednem, stejně jsme si po chvíli snažení našli místo k focení. Kromě věže, která je opravdu šikmá, nás ohromily i další skvostné atrakce. Na obřím trávníku si trůní mohutná katedrála Duomo di Pisa a hned vedle ní osmiboká křtitelnice (Baptisterium). Stejně jako vrchol šikmé věže můžete i tyto památky navštívit. Katedrála je dokonce zdarma. Vstupenku na šikmou věž, do křtitelnice a také na hřbitov Campo Santo jsme si zakoupili předem přes internet a celkem nás to stálo necelých 600 Kč na osobu.

Pokračovat ve čtení

Florencie je považovaná za další z malebných italských měst, které milovník cestování musí navštívit. Vlastně ani nevím, proč tomu tak je. Já mám s Florencií spojenou především knihu Inferno od Dana Browna. V každém případě jsme se i my do Florencie vydali a obdivováním tamní architektury a jedinečné atmosféry strávili celkem tři dny.

Cestujeme už jedině s pomocí Google Map

Do Florencie samozřejmě můžete letět z Prahy, my ale zvolili jízdu autobusem, která přes Brno, Vídeň a Benátky trvá asi 17 hodin. To je zhruba stejně jako do Londýna, ale vzhledem k přestupu ve Vídni to uteklo mnohem rychleji. Jízdenka každého navíc stála cca 1300 Kč, za které bychom letenku na konkrétní termín hledali obtížně.

Ve Florencii jsme měli objednaný hotel (klasicky přes Booking.com), který nás na 4 noci se snídaní stál něco málo přes 7000 Kč. Šlo o menší ubytovací zařízení s několika pokoji a sdílenou koupelnou, které vlastnil příjemný Ital. Kousek od hotelu byla pizzerie oceněná Trip Adviserem, takže o večeře bylo postaráno. Nedaleko byla i autobusová zastávka linky, která nás za pár minut dovezla přímo do centra města. Co se týče orientace v neznámém městě, využíváme už prakticky jen Google Mapy, které nám nachází trasu pěšky či s využitím MHD, kdykoliv potřebujeme. Do mapy si také ještě doma vždy uložím všechna místa, která chceme vidět, a pak už jen chodíme po tečkách. Takže kdybyste mě ve Florencii potkali, jistě bych neustále koukal do mobilu. :)

Originál sochy Davida jsme si odpustili

Po příjezdu do Florencie jsme měli půlden, který jsme využili návštěvou odlehlejších a „méně významných“ památek – začali jsme u San Marco Museum a pokračovali ke galerii dell’Accademia. Pokud se rozhodnete ji navštívit, uvidíte originál sochy Davida od Michelangela. Vím, že spousta lidí právě toto považuje za hlavní věc, kterou ve Florencie vidět, jenže… já na to umění zkrátka moc nejsem, a tak jsem se bohatě spokojil z kopií této sochy, kterou najdete před Palácem Vecchio. Galerii ale spousta turistů navštěvuje, čemuž odpovídají několikahodinové fronty. Ty ale můžete přeskočit, pokud si koupíte o něco dražší lístek od pouličních prodejců přímo před galerií.

Hned vedle galerie leží i další památky, třeba malebné náměstí Piazza della Santissima Annunziata, a o kousek dál také židovská synagoga, kterou jsme ale viděli jen přes plot. Mě osobně více zaujal kostel Santa Croce, který zaujme nejen svojí architekturou (připomínající křtitelnici a katedrálu Santa Maria del Fiore, kterou jsme navštívili později), ale také tím, že se uvnitř nachází hrobka již zmíněného Michelangela a Danteho Alighieriho. I tu lze tedy za pár eur vidět.

Od Santa Croce jsme první den pokračovali přímo k Palazzo Vecchio a spolu s davy turistů obdivovali onu sochu Davida. Po náročné cestě autobusem jsme toho ale první den už měli dost, a tak jsme ještě kolem krásného kostela Santa Maria Novella vydali na hotel kousek od vlakového nádraží. K tomuto kostelu, ale i k paláci jsme se ovšem vrátili následující dny.

pohled na Florencii z návrší Piazzale Michelangelo

Pokračovat ve čtení

Možná jste četli i moje předchozí články o jarním putování po Švýcarsku, krátké návštěvě Francie a konečně také Itálie. Od města, do kterého jsme se vydali na závěr našeho výletu, jsem nevěděl, co čekat, a možná právě proto mě tolik ohromilo. Verona je opravdu krásná! Na rozdíl od ostatních měst, které jsem v Itálii doposud navštívil (Řím a Milán) je to ve Veroně hezké všude. V Římě například chodíte od jednoho turisticky atraktivního místa k druhému, tam je to zajímavé, ale po cestě se díváte na omlácené fasády, špínu a rušnou silnici. Verona je jiná. Ať jdete kamkoliv, pořád musíte obdivovat místní architekturu a romantickou atmosféru. Zkrátka ideální město pro návštěvu ve dvou.

Protože jsme do Verony přijeli autem, stejně jako v ostatních městech jsme se navigací nechali nejprve nasměrovat na předem vyhlédnuté podzemní parkoviště. V italských i švýcarských městech jich je nespočet, ovšem počítejte s tím, že za parkování něco zaplatíte. Zrovna ve Veroně to bylo poměrně dost, cca 15 Eur za 6 hodin. Na druhou stranu nutno říct, že parkoviště jsme si záměrně vybrali kousek od veronské arény, abychom nemuseli chodit daleko. Aréna je v podstatě menší verzí Kolosea, které uvidíte v Římě.

Naše první kroky coby turistů ale směřovaly krátce po poledni za slunečného a na konec března poměrně teplého počasí k jiné atrakci. Hrad CastelVecchio nabízí obrovská, příjemně upravená prostranství a z mostu Ponte Scaligero, který je jedním z míst, na kterém se točil film Romeo a Julie, výhled na klidnou řeku protékající Veronou. Most i hrad vás ohromí svou jedinečnou architekturou, kterou jsem i já coby laik na tyto záležitosti musel ocenit.

Teprve po návštěvě hradu a krátké pauze na oběd nás další kroky zavedly na náměstí Piazza Bra, na kterém místní před okouzlujícími, barevnými domky prodávají v miniaturních stáncích různé lákavé zboží, jemuž dominují především květiny pro zamilované. Zde se opravdu bylo na co dívat. Před námi se navíc konečně objevila Arena di Verona, která nás i přesto, že je o poznání menší než ta v Římě, bavila. Náměstí Piazza Bra je opravdu fotogenické a hezké fotky jsme udělali také v menším parčíku s fontánou.

Arena di Verona – menší verze Kolosea v Římě

Pokračovat ve čtení

Týdenní cestování Švýcarskem zahrnovalo návštěvu celkem sedmi evropských zemí a Itálie byla jednou z nich. Do Milána jsme vyrazili kolem deváté hodiny ranní, kdy nám vypršelo předplacené parkoviště v Luganu u mého kamaráda, který nás na dvě noci ochotně ubytoval na ubytovně pro vysokoškoláky a doktorandy. Cesta do Milána nebyla dlouhá, ale vzhledem ke slunečnému počasí, teplotě zde na jihu nad 20 stupňů a auta bez klimatizace nám to i tak stačilo. V Itálii nemají dálniční známky, zato se platí mýtné, které často vyjde ještě dráž. Do Milána to však bylo v pohodě, cca 8 eur za cestu tam i zpět.

Doprava v Itálii je šílená

Parkoviště v Milánu jsme si našli až úplně v centru, abychom k oné známé a mnou vytoužené katedrále nemuseli dlouho chodit. A skutečně, parkoviště od katedrály Duomo di Milano bylo jen pár kroků, mělo to ale dvě drobné vady. Za prvé jsme se museli prodrat autem až do centra města a vypořádat se s šílenou italskou dopravou – představte si, že náklaďák před vámi najednou zastaví a začne si v klidu vykládat zboží apod. A za druhé parkoviště v centru nebylo nejlevnější, vyšlo nás cca na 11 eur.

Kolem katedrály Duomo di Milano je pěkně rušno

Na město Milán jsme měli vyhrazený přibližně půlden, ale už na první pohled byl cítit velký rozdíl oproti Švýcarsku. Turistické atrakce jsou tu opravdu velkolepé, čemuž odpovídá i počet turistů. Je jich tu hromada. I na náměstí Piazza del Duomo, které je obrovské, bylo poměrně dost lidí. A stejně zajímavé to bylo i ve frontě na lístky, které vás dostanou jak do katedrály, tak na její střechu. Čekali jsme alespoň tři čtvrtě hodiny, než na nás přišla řada. Návštěvu katedrály zevnitř jsme zvolili v rámci čekání, než se otočí sluníčko a katedrála bude slunečními paprsky osvícena zepředu. Vstupné do katedrály a na střechu vás vyjde cca na 16 eur na osobu. My jsme šli na střechu po schodech, druhá možnost je výtahem, což je dražší.

Návštěvu katedrály rozhodně doporučuji, je to hlavní turistická atrakce. Uvnitř je to obrovské a napočítáte také více sloupů než za celý život dohromady. Budete-li se pak chtít vydat na střechu, musíte z katedrály vyjít a jít se bočním vchodem. Na střechu vede poměrně dost schodů, ale výhled jak na věže katedrály tehdejší architektury, tak na náměstí Piazza del Duomo stojí za to. My jsme na střeše strávili pár desítek minut a po náročné cestě dolů si dali svačinu a odpočívali.

Pokračovat ve čtení

Tak jsem zase cestoval, tentokrát jsme se vydali na 4 dny do Říma.

K dovolené jsme využili státní svátek 17. listopadu a letěli hned v 7 hodin ráno z Prahy. Letenku se společností Ryanair za 1500 Kč pro každého jsme kupovali asi měsíc a půl předem, na letišti Ciampino jsme přistávali asi po hodině a půl letu. A tam, přátelé, začala hotová Itálie.

Koloseum

Naprostý chaos

O Italech se ví, že jsou hluční a nepořádní flegmatici. A věřte, že jsou. Té změny si všimnete okamžitě.

Před příletovou halou jsme čekali na autobus společnosti Terravision, který nás měl každého za 4 eura odvést do centra Říma. K mému překvapení však společnost neměla nikde žádnou ceduli, takže se utvořil obrovský shluk lidí na místě, odkud se předpokládalo, že bus odjíždí. Po chvíli kolem nás začala pobíhat Italka ve vestě pokřikující cosi italsky. Asi ji nenapadlo, že většina lidí jsou turisté, co by spíš rozuměli anglicky…

Když autobus konečně přijel, přestože jsme měli lístek na daný čas, byl problém se do autobusu dostat. Naštěstí mi v poslední chvíli došla trpělivost a ke zmíněné Italce jsme se s výkřiky „we got tickets“ protlačili.

Další postřehy na sebe nenechaly dlouho čekat. Hned po cestě nás zaujala italská doprava. Na silnici není žádný prostřední pruh, auta troubí, řidiči nadávají. Hotová Itálie. Pokračovat ve čtení