Do Benátek jsme se vydali v rámci naší třetí návštěvy Itálie. Byla to naše poslední zastávka při cestě domů z Florencie a Pisy, o kterých jsem psal posledně.
Ubytování v Mestre, do Benátek pomocí MHD
Z Florencie jsme vyrazili po poledni, a protože cesta z Florencie do Benátek trvá autobusem asi 4 hodiny, dorazili jsme na hlavní autobusové nádraží, ležící hned vedle vlakového, až kolem půl šesté večer. Tou dobou už jsme za sebou měli ranní návštěvu zahrad Boboli ve Florencii, a tak jsme byli rádi, že se náš hotel AO Venezia Mestre nacházel jen pár desítek metrů od nádraží. Šlo o vysokou bílou budovu, která nabízela kvalitní ubytování s dobrou snídaní v podobě švédských stolů a současně příznivou cenu. Ostatně, hotel se nenacházel přímo v Benátkách, které si při vyslovení názvu tohoto města představíte (voda, kanály, lodičky apod.), ale v Mestre.
Mestre je část Benátek, nijak odlišná od jakéhokoliv jiného města. Zato Benátky jako takové jsou hromada ostrůvků propletených vodními kanály, které turisté, a my nebyli výjimkou, navštěvují. Ubytování přímo v Benátkách má ale několik nevýhod. Zaprvé dálkové autobusy z Česka či z jiné části Itálie vás dovezou pouze do Mestre, přes most do Benátek nezajíždějí. Za druhé je ubytování v Benátkách poměrně málo, za třetí jsou pokoje dlouho dopředu vyprodané a za čtvrté nejsou zrovna levné. Doporučuji se tedy ubytovat v Mestre kousek od nádraží, kde vás vyhodí autobus, a současně zde druhý den ráno koupíte jízdenku na MHD a za 15 minut se autobusem stavícím přímo před hlavním nádražím dostanete přes most do Benátek.
Při koupi jízdenek počítejte s tím, že možná budete stát frontu, a pokud jste například dva, nezapomeňte říct, že chcete 2 zpáteční jízdenky pro 2 osoby. Je to něco jiného než jízdenka pro 4 osoby, která vám po označení v autobuse ihned platí pro 4 lidi, a tudíž už nelze použít při cestě zpět.
Podél Canal Grande k mostu Ponte di Rialto
Na Benátky jsme měli necelé dva dny a musím říct, že to bohatě stačilo. Mimo návštěvy všech turisticky nejvýznamnějších míst jsme stihli i loudání uličkami města. Když nás autobus MHD vysadil na velkém, avšak lidmi zaplněném nádraží, neváhali jsme a vydali se přes první most na levý břeh Canal Grande, který se ve tvaru písmene S klikatí celými Benátkami a představuje taky významný dopravní koridor. Podél vodního kanálu Grande se nachází řada významných památek, namátkou kostely Chiesa degli Scalzi a San Geremia, budova Fondaco dei Turchi, ve které se nachází přírodovědní muzeum, dále Deposito del Megio coby bývalá nouzová obilnice a také palác Palazzo Vendramin-Calergi, který dnes slouží jako kasíno. My jsme si užívali zejména procházku úzkými uličkami, kterých bylo snad tisíce a které nás každých pár kroků přenesly přes větší či menší vodní kanál. Vodními kanály samozřejmě líně proplouvaly všudypřítomné gondoly, ke kterým se dostanu ještě později. Přestože jsme v Benátkách byli v září, v některých uličkách bylo tolik lidí, že se tam skoro nedalo hnout. Turisté se hromadili také na mostech, na kterých se stejně jako my chtěli vyfotit.
Podél kanálu Grande uvidíte ještě palác Ca‘ Pesaro (dnes muzeum moderního umění) a Ca‘ d’Oro (dnes muzeum středověkého umění), až se dostanete k jednomu z nejvýznamnějších mostů ve městě zvanému Ponte di Rialto. Most pochází ze 16. století a značí, že vjíždíte do starobylého srdce města. Mě na něm nejvíc zaujala jeho mohutnost – po obou stranách vysokého středu vedou široké schody a uprostřed jsou stánky všeho druhu. Právě tohle je jedno z míst, kde počítejte s mnoha turisty. Mimochodem, s mostem se lépe fotí odpoledne, než ráno.
Hned za mostem se nacházejí dvě budovy benátské radnice Palazzo Loredan a Palazzo Farsetti. Z paláců ještě zmíním Ca‘ Rezzonico, Palazzo Barbaro, Palazzo Barbarigo, Palazzo Venier dei Leoni a Palazzo Dario. Ty všechny můžete cestou do samotného srdce Benátek, za které je považováno náměstí svatého Marka, obdivovat.
Výhled na Benátky ze zvonice Campanile na náměstí svatého Marka
Na náměstí svatého Marka jsme dorazili kolem poledne. První věc, kterou jsem udělal, byl telefonát mému dědovi, kterému se zde moc líbilo, a říkal, že si na něj mám vzpomenout, až tam budu. Náměstí je jinak opravdu velké, nabízí dostatek prostoru k focení a také obdivování dominantních staveb – Baziliky svatého Marka (Basilica di San Marco), hodinové věže Torre dell’Orologio a zvonice Campanile.
My jsme se jako první rozhodli navštívit zvonici, která slibovala krásný výhled na Benátky. Cestou k ní jsme museli překonat několik provizorních můstků, neboť část náměstí bývá v určitou denní dobu pod vodou. Teprve po vystání asi půlhodinové fronty na lístky jsme se dostali k výtahům a mohli si užít pohled shora nejen na náměstí pod námi, ale i velkou část Benátek plnou červených střech a také moře a nedaleké ostrovy. Jelikož vstupenky stály jen 8 Eur, rozhodně vám tuto atrakci doporučuji.
A stojí za to vidět i Bazilika svatého Marka, do které je vstup zdarma. Opět ale budete stát ve frontách a nesmíte si s sebou vzít žádné batohy, takže je minimálně sundejte ze zad, a pokud nedosahují obřích rozměrů, neste je v ruce. Popravdě, nás bazilika nijak zvlášť neokouzlila, asi je to tím, že už jsme viděli Baziliku svatého Petra ve Vatikánu. :) Dále jsme viděli také dva obrovské sloupy na nábřeží z 12. století a nedaleký Most vzdechů (Ponte dei Sospiri), který svůj název dostal kvůli vzdechům odsouzenců voděných z Dóžecího paláce (Palazzo Ducale) do vězení.
Toho dne jsme toho z Benátek viděli opravdu hodně, neboť jsme se i cestu zpět na autobus do Mestre rozhodli absolvovat pěšky, proplétat se uličkami a obdivovat všudypřítomné vodní kanály. Viděli jsme ještě třeba budovu opery Teatro La Fenice nebo most Ponte dell’Accademia, ze kterého je krásný výhled na Canal Grande.
most Ponte di Rialto
Hodinová plavba kanálem Grande
Druhý den ráno jsme se hned po snídani vydali do Benátek znovu. Autobus do Česka nám z hlavního nádraží v Mestre odjížděl až večer, takže jsme měli dost času si Benátky pořádně užít a vidět je ještě trochu jinak – z vody.
Už jsem zmiňoval gondoly, kterých je v Benátkách mnoho. Mají jen jednu nevýhodu, a to je jejich cena. Jedna gondola stojí na půl hodiny cca 80 Eur. Plavbu samozřejmě můžete absolvovat s více lidmi a na celkovou částku se složit, my ovšem zvolili jinou možnost. Spolu s mnoha turisty i místními, neboť lodě plovoucí kanálem Grande jsou jediným možným dopravním prostředkem v Benátkách (žádná auta ani kola), jsme nastoupili na loď hromadné dopravy, tzv. vaporetto, hned na benátském nádraží a nechali se vézt až k náměstí svatého Marka. Ještě předtím jsme si samozřejmě museli zvolit jednu z mnoha tras, kudy lodě plují, domluvit se, kde vystoupíme, a také si koupit lístek. Jeho cena je o poznání příjemnější než v případě gondoly – stojí cca 8 Eur za osobu na 75 minut. Nakonec jsme pluli až téměř na konečnou – vystoupili jsme až za náměstím svatého Marka, na které jsme se pak vraceli. Další zastávka už byla na odlehlém ostrově, ze kterého bychom se nestihli vrátit zpět. Cestou k náměstí jsme zamířili ještě k přístavu Venetian Arsenal a také si dali výbornou italskou zmrzlinu, která se v Benátkách prodává na každém rohu. Plavba lodí se mi opravdu líbila a vzhledem k cenové dostupnosti ji mohu všem doporučit. Loď každou chvíli zastavuje u břehu, takže je dost času na obdivování benátských domů, které doslova stojí ve vodě. Loď nás vzala také pod most Ponte di Rialto a nabídla nám jedinečný pohled téměř na všechno, co jsme viděli předešlý den.
Vzpomínám si, že přibližně v polovině dne už jsme měli pocit, že není co dalšího v Benátkách dělat a že den a půl na poznání tohoto města úplně stačil. Začali jsme se tedy pomalým tempem vracet zpět k nádraží a cestou se nechali ztrácet v temných, mnohdy až strašidelných uličkách. Tam, kde se lidé naopak hromadili, jsme se i my jen tak zaposlouchali do živé hudby místních umělců nebo si sedli k vodě a odpočívali.
V podvečer jsme pár posledních chvil strávili v Mestre před naším hotelem, kde jsme si sedli a vyhnuli se tak čekání na nádraží. Domů jsme jeli se Student Agency, který přijel na minutu přesně. Na večeři jsme si dali jak jinak než italskou pizzu v pizzerii, která se nacházela na půli cesty mezi nádražím a hotelem, což byla jeho další nesporná výhoda.