Tak jsem to konečně taky dočetl. Jedenáctý případ Harryho Holea, který se tentokrát snaží přijít na stopu tajemnému vampyristovi. Ten ohrožuje ženy coby obyvatelky Osla, domlouvá si s nimi schůzky přes Tinder a pomocí železných zubů jim vysává krev z těla. Tak to je ve zkratce příběh knihy, kterou si určitě musíte přečíst. Tedy pokud máte rádi detektivky, samozřejmě.

Mně osobně se Žízeň líbila mnohem víc než předchozí díl – Policie. V mnoha věcech mi 11. díl připomněl tolik úspěšný (ovšem nešťastně zfilmovaný) 7. díl, Sněhuláka, a v mnoha ohledech byl podobný i s neméně dobrým Levhartem. Například v odhalení vraha.

Jo Nesbø je známý tím, že své čtenáře napíná až do samotného konce, a ani v tomto díle to nebylo jinak. V průběhu čtení vás autor řadou indícií nabádá k podezírání několika postav, které se mezi sebou samozřejmě utkají o titul onoho vraha na samotném závěru knihy. Když je v 80% vrah dopaden a případ vyřešen, je jasné, že je ještě dost času na to, aby nakonec bylo vše jinak. Právě takhle to bylo i v Levhartovi. Musím přiznat, že všechny tři postavy jsem v průběhu čtení podezíral, ale na závěr mi Nesbø zamotal hlavu. Když se všichni sešli na jednom místě a autor měl tendenci soustředit se na jednoho z nich, Jo Nesbø si pouze chystal půdu pro šokující odhalení.

Pokud Harryho Holea čtete pravidelně, možná znáte jeho neodolatelné charisma, na které se samozřejmě můžete těšit i v Žízni. Stejně tak se setkáte s řadou oblíbených postav, a to ať už z řad policie, tak i Harryho blízkých – nechybí Oleg ani Rachel. Ovšem těch méně oblíbených hrdinů a vlastně záporáků je v nejnovější Holeovce také dost – třeba Truls Berntsen nebo Mikael Bellman. Objevují se i známá místa jako Sofiina ulice 5 – dům, ve kterém Harry dřív bydlel a který jsem v Oslu navštívil i já. Můžete si zde zazvonit i na Harryho zvonek.

Pokud ještě váháte, jestli si Žízeň přečíst, nemusíte. Prostě to zkuste u uvidíte. Já věřím, že se vám detektivky s Harrym Holem budou líbit jako mě a postupně se vrátíte i k ostatním dílům.

Po vydařeném prvním díle série detektivek s šéfinspektorkou Erikou Fosterovou jsem hrozně rád, že jsem si mohl přečíst i díl druhý. O Dívce v ledu už jsem na svém blogu článek psal. Zmiňuji v něm důvody, proč knihu všem milovníkům detektivek doporučuji. A prakticky totéž platí i o knize Noční lov.

Zase sex a násilí, tak to má být

Noční lov je důstojným a vydařeným pokračováním bestselleru, kterým se první díl stal. Čtenář se znovu setkává s oblíbenými postavami, a to nejen s Erikou, ale i třeba s jejím nadřízeným Marshem, který mě osobně díky svému přátelskému chování vůči Erice taktéž přirostl k srdci. Kniha rovněž udržuje přiměřenou porci násilí a dostatek témat, které jsou běžně tabu, a stejně jako Dívka v ledu je psána bez zbytečné vaty a děj svižně ubíhá kupředu.

Odhalení vraha mě překvapilo

Druhý díl mě nejvíc překvapil odhalením vraha. Čekal jsem samozřejmě stejně jako ve všech jiných detektivkách, že budu trnout až do samotného konce, kdo to vlastně udělal. Už během první třetiny mi ale bylo jasné, že Noční lov bude jiný. Byť to autor až do poloviny knihy přímo nepotvrdil, čtenář se s vrahem setkával a postupně se dozvěděl i to, zda je to muž nebo žena. Později na to přišla i Erika, a tak druhou polovinu jsem pouze sledoval, jak se příběh vraha protne s pátráním policie a jak tomu všemu Erika přijde na kloub. Zatímco v jiných detektivkách se šéfinspektor s vrahem během knihy setkává, jen o tom neví, tady to tak nebylo – Erika vraha nikdy nepotkala. Popravdě bych si myslel, že mě v tomto okamžiku příběh přestane bavit, ale opak byl pravdou. Odhalení v polovině mě zaskočilo a stále jsem musel číst dál, abych zjistil, jak to bude. Opravdu už byl vrah odhalen? Opravdu čtenář ví, kdo to udělal? Nebo se z toho vyklube něco jiného? Nevěděl jsem.

Pokud už jste četli Dívku v ledu a kniha se vám líbila, rozhodně vám mohu doporučit i druhý díl. Je pravda, že Dívka v ledu je možná o něco lepší (a to dost možná jen proto, že čtenář neví, co od prvního dílu čekat), i tak vás ale Noční lov bude bavit stejně dobře jako mě.

Pokud už jste na mém blogu někdy byli, jistě víte, že píši nejen o cestování, ale také o knihách, které mě zaujaly. A jsem velkým fanouškem norského spisovatele Joa Nesbøho. Ano, jeho detektivky s Harrym Holem mě doslova pohltily, a to až natolik, že jsem doporučoval jen je. Došlo to až tak daleko, že mi lidé začali říkat, abych si někdy přečetl také něco jiného než Nesboho. Jenže já četl něco jiného, vážně. Akorát mě žádná detektivka nezaujala tolik jako Holeovky. To se ale letos změnilo. K narozeninám jsem totiž dostal Dívku v ledu, kterou jsem nějakou dobu vídával na plakátech v metru, až jsem se na jaře konečně pustil do čtení.

Kdo je Robert Bryndza

Nevím, odkud se přesně vzalo jméno Robert Bryndza, ale jde o britského spisovatele, který podle všeho zazářil právě knihou Dívka v ledu, která také byla první, která u nás vyšla. Po nevídaném úspěchu této detektivky se začaly překládat také další díly série a já mám v době psaní tohoto článku přečtený i druhý díl – Noční lov. Na konci roku 2017 u nás vyjde ještě třetí díl, na který se také moc těším.

Proč Dívku v ledu doporučuji

1. Dynamický příběh bez zbytečné vaty

Přemýšlel jsem, co přesně mě na knize tolik zaujalo. Proč vám ji chci doporučit? Má to zřejmě několik důvodů. Především se mi velmi líbí, jak je kniha psaná – jde o příjemnou a jednoduchou formu, kterou pochopíte bez většího přemýšlení. Současně děj není rušen zbytečnými, rozsáhlými popisy, ale ubíhá pěkně svižně kupředu. Člověk si až říká, jak kniha může být tak dlouhá, když autor popisuje jen to nezbytné. Vatu v této detektivce tedy rozhodně nečekejte. Pokračovat ve čtení

Jistě vám neuniklo, že jsem velkým (možná největším) fanouškem detektivek norského spisovatele Joa Nesbøho. Proto jsem si loni v rámci návštěvy Osla dopřál oběd a pivo v restauraci U Schroderů a také si v nedaleké Sofiině ulici zazvonil na zvonek detektiva Harryho Holea. Obdobně bohatý byl pro mě i letošní rok. Kromě toho, že jsem dočetl Policii (desátý Harryho případ) jsem se 4. května vydal na autogramiádu do Prahy.

Osobní setkání se spisovatelem, který mě už pěkně dlouho a pořádně inspiruje, bylo pro mě naprosto zásadní. Do Prahy jsem vyrazil dopoledním vlakem a přibližně o půl jedné už jsem si kráčel po Václavském náměstí směrem k paláci knih Luxor. Plný očekávání jsem se jako třetí zařadil do fronty a čekal. Tři a půl hodiny ubíhaly pomalu, ale když se o půl páté konečně dostavil Jo Nesbø, byl to pro mě nezapomenutelný zážitek. Z autogramiády jsem si kromě podepsané knihy nakonec odnesl i společnou fotografii. A ta má pro mě teprve velkou hodnotu. DÍKY!

Pokračovat ve čtení

Dočetl jsem další detektivku od norského spisovatele Joa Nesbøho a opět mám potřebu světu říct, jak se mi to líbilo. Jde tentokrát už o devátý díl série s kriminalistou Harrym Holem nazvaný Přízrak, který u nás vyšel loni na podzim a čtenáře znovu zavede do centra klidného města Osla.

Přízrak je kniha psaná stejně dobře jako několik posledních dílů, přesto jde opět o něco trošku jiného. Od předešlého Levharta se tento díl liší především tím, že v něm zdaleka nedojde k tolika vraždám, a vraždy, ke kterým dojde, nejsou zdaleka tolik brutální. To mě upřímně trochu mrzelo, protože Nesbø být brutální zkrátka umí, když chce. Jenže tentokrát nechtěl.

Řekl bych, že Přízrak je pro čtenáře a milovníky Joa Nesbøho velkou perlou. Příběh knihy je totiž pro Harryho, který se po třech letech vrací z Hongkongu do Osla, velmi osobní. Na drogové scéně došlo k vraždě a obviněn byl chlapec Harrymu kdysi velmi blízký. Chlapec, který mu kdysi říkal tati. Oleg. Už jen proto tento díl doporučuji číst až po předchozích dílech. Bez znalosti vztahu mezi Harrym a Olegem byste si to určitě tolik neužili.

A tak se Harry coby bývalý policista, avšak s kontakty a třemi přáteli u policie, pouští do vyšetřování. A nejde jenom o zmíněnou vraždu. V ulicím města se objevila nová droga – violin. Záhadný muž stojí za její distribucí a někdo také za její výrobou, a tak Harry musí postupně rozplést všechny nitky. A bylo zajímavé sledovat, jak to udělal – Nesbø na straně 200 něco zmíní a o dalších 150 stran později to na čtenáře vybalí. Přitom intuitivně tušíte už pár desítek stran předtím, kdo je podezřelý, jen nevíte, jak na to přišel Harry. A pak vám to dojde o pár vět dřív, než to Harry prozradí, protože to Nesbø napsal tak, aby vám to došlo. A vy máte radost. Pokračovat ve čtení

Levharta jsem si koupil už po jeho vydání, ale se čtením jsem počkal rok – asi proto, aby pauza mezi ním a další knihou Joa Nesbøho nebyla tak dlouhá. Přízrak vychází už 16. října, teď ale zpět k osmému případu detektiva Harryho Holea. Harry se tentokrát ocitá v Hongkongu, kde vsází na koníčky, kamarádí se s drogami a po dopadení Sněhuláka nechce mít s dalším sériovým vrahem nic společného. V Norsku bylo ovšem zavražděno několik žen a policie je v koncích – nemá ani tušení, jaká vražedná zbraň mohla obětem rovnoměrně rozmístěné bodné rány z vnitřní strany úst způsobit. To Harryho nezajímá. Ovšem proto, že jeho otci zbývají poslední týdny života, se do Osla přece jen vrátí. A po čase neodolá.

Jedna z věcí, která se mi na autorovi líbí, je ta práce, kterou si dává s vymýšlením brutálních vražd. Levhart je (nejen) v tomhle na vysoké úrovni. Nesbø se od obyčejných kulek v hlavě propracoval až k takovým lahůdkám, jako je omotání pevného lana oběti kolem krku a donucení ke skoku ze skokanské věže koupaliště ve Frognerském parku v centru Osla, přičemž nezapomíná barvitě popisovat, jak se hlava odděluje od těla. (Mimochodem byl jsem se na tom místě podívat.) Kromě toho Levhart čtenáře zaručeně pobaví – například když se Harry shledá se svým šéfem ve chvíli, kdy se mu celník na osloském letišti kvůli Harryho vzezření typického pašeráka drog šťourá v konečníku.

Do vyšetřování se Harry pouští s kolegyní Kajou a Bjørnem Holmem, asistuje mu však Kripos v čele s Mikaelem Bellmanem, který usiluje o převzetí kontroly nad vyšetřováním všech vražd v Norsku. A tak se za dozoru veřejnosti, médií a ministerstva spravedlnosti rozpoutává žabomyší válka. Vrah je mezitím na stopě dalším obětem. Pokračovat ve čtení

Sněhulák je podle mě zatím nejlepší detektivka norského autora Joa Nesbøho. V současné době je pro mě tento autor člověkem, kterého nikdo nemůže překonat. Spisovatel, díky němuž jsem si uvědomil, že to, co chci v životě dělat, je psát. A že chci psát detektivky. Protože to je žánr, který je mi nejbližší a který skutečně miluji. Velmi inspirativní jsou pro mě nejen knihy, ale také Jo Nesbø samotný. Však si jeho slova dále v článku poslechněte sami.

Sněhulák je sedmým případem Haryho Holea. Stejně jako u Nemesis i zde se můžete těšit na vskutku brilantní začátek. Je zima, sněží. K domu přijíždí auto, žena vchází dovnitř. Milenec. Zrovna v tom nejlepším mají pocit, že je někdo sleduje. Vykouknou z okna. Na zahradě stojí sněhulák.

O mnoho let později se sněhulák znovu objeví na zahradě jednoho rodinného domu. Manželka a zároveň matka zmizela. Stejný scénář se pak opakuje. Do vyšetřování se pouští tentokrát nadmíru střízlivý Harry Hole s jeho novou kolegyní. Stopy je zavádí k lékaři, kterého obě zmizelé matky i s dětmi navštívily. A v tom startuje kolotoč událostí, které vám skutečně zamotají hlavu. Pokračovat ve čtení