Rubrika osobní rozvoj:

V minulém článku jsem psal o naší návštěvě Paříže a v tomto článku bych vyprávění rád dokončil. Pokud jste první článek nečetli, určitě do něj mrkněte – psal jsem o tom, kolik stojí ubytování a jídlo, jak si udělat levné jízdenky na MHD a také jsem popisoval naše zážitky od baziliky Sacré Coeur a Eiffelovy věže.

Po Champs-Élysées od Vítězného oblouku až k Louvre

Třetí den ráno jsme se vydali metrem k Vítěznému oblouku. Vylezli jsme přímo pod ním, a protože bylo zataženo a z minulého dne jsme měli ještě mokré oblečení, byla nám trochu zima. Takhle brzy ráno nebylo u Vítězného oblouku mnoho turistů, takže jsme se mohli v klidu vyfotit a o chvíli později pokračovat dolů po Champs-Élysées.

K Louvre je to poměrně daleko, ale cesta širokou ulicí plnou obchodů nejznámějších značek utíká docela rychle. Cestou jsme se chtěli stavit ještě u Elysejského paláce (sídla francouzského prezidenta), ale jelikož tam prezident zrovna měl nějakou návštěvu, palác byl v okruhu několika bloků obehnaný policii. Nezbylo nám, než návštěvu nechat na další dny. Zamířili jsme tedy kolem Velkého a Malého paláce (Grand a Petit Palace) k Mostu Alexandra III. a poté kolem vody až na Náměstí svornosti. Říká se, že Most Alexandra III. patří zřejmě kvůli svým sochám mezi k nejhezčím v Paříži, mně to tak ale nepřipadalo – kromě toho, že byla vidět špička Eiffelovy věže, mi nepřipadal ničím významný. I ostatní zmíněná místa jsme jen prošli a dlouho se nezdržovali.

Vítězný oblouk

Kousek od Louvre už na nás čekal parčík s mnoha stromy a fontánami, u jedné z nichž jsme si sedli a chvíli si odpočinuli. Přibližně v poledne jsme si stoupli do fronty, která mizela uvnitř prosklené pyramidy, kterou si nemůžete splést s ničím na světě. Fronta to byla teprve na bezpečnostní prohlídku, nicméně nezdržela nás víc než 15 minut. Ani se vstupenkami to nebylo hrozné – dole v pyramidě je spousta samoobslužných automatů, takže to jde opravdu rychle. Před vstupem do některého z vchodů do galerie se ještě stavte na informacích a vezměte si mapku, ať se uvnitř neztratíte. I když vám ručím za to, že se ztratíte i tak. :) Číst celý článek

Leden je srandovní roční období – všichni začínají jíst zdravě, sportovat, podnikat a skoro nikomu to nevydrží déle než týden. Přitom psychická příprava u většiny probíhá už od poloviny prosince: “Prvního ledna přestanu kouřit,” říká Pepíček, který už pět let kouří dvě krabičky cigaret denně. “Prvního začnu hubnout,” mumlá Mařenka třicátého dvanáctý, její slova však zůstávají zaklíněná někde v ústech mezi kusy vánočního cukroví. Je vám to povědomé? A co takhle novoroční předsevzetí dodržet? Řeknu vám, jak na to.

Prvního ledna je pozdě

Tak za pravé: S novoročním předsevzetím se nezačíná na Nový rok, ale uznávám, že je to matoucí. Jak se dočtete třeba v knize Konec prokrastinace, vůle je jako sval – můžete ji posilovat, ale naložíte-li si příliš velkou váhu, sval to nevydrží a je po všem. A přesně tomu napomáháte, když jste nikdy nesportovali a najednou chcete běhat sto kilometrů denně (to není překlep). Proč si myslíte, že váš život se na Nový rok z ničeho nic změní? Že najednou budete všechno dělat jinak? To jen proto, že v kalendáři stojí 1. 1.? Opravdu?

Novoroční předsevzetí si promyslete začátkem prosince a s jeho plněním začněte nejméně dva tři týdny před Novým rokem. Tedy v polovině prosince. Ne, nedělám si srandu, to slovo “novoroční” je tam na zmatení nepřítele. Budete mít dostatek času vytvořit si návyk a snadno si odpustíte případná selhání (čtrnáct dřepů místo patnácti). Prvního ledna už budete dostatečně aklimatizovaní a s činností začnete naplno, aniž byste se do ní museli nutit. Číst celý článek

Problém většiny dnešních lidí je v tom, že si neumějí užívat života. Kolikrát jste lidi slyšeli říkat:

• “Trápím se, protože jsem sám.”
• “Už nejsem sám, ale ten vztah není takový, jaký jsem si představoval.”
• “Ta práce mě nebaví. A zítra tam musím zase.”
• “Kdybych tak vyhrál milion, spousta věcí by se tím vyřešila a hned bych byl šťastnější.”

Lidi se neustále domnívají, že za půl roku, za rok, za pět let… bude líp, než je teď, protože už za sebou budou mít státnice, budou mít práci, budou mít rodinu… a tak dále. Jenže tak to není. Oni akorát celý život na něco čekají, až je jednoho dne v tom lepším případě srazí autobus (takže si nestihnou uvědomit, že si život neužili), nebo jim doktor řekne, že je čeká poslední rok života. Teprve pak jim dojde, kolik času promrhali a začnou žít naplno.

Hraji si na chytrého? Vůbec ne. Právě (a nejen) o tom je kniha Následujte své srdce od Andrewa Matthewse. Tento titul se zabývá osobním rozvojem a já bych ho přidal mezi povinnou četbu na základních školách. Proč? Aby lidé uměli žít.

Kniha vás už na pohled okouzlí ilustrací na obálce, přičemž podobně veselé a zábavné kresby vás budou provázet po celou dobu čtení, které je díky tomu příjemné a oddychové. Andrew Matthews píše stručným, jasným, přátelským a srozumitelným jazykem, kterým popisuje časté postoje k životu a na typických příkladech vysvětluje, co je na nich špatně. Kniha je doplněna citacemi i příklady ze života autora a nechybí ani ohlasy čtenářů z různých koutů světa.

Kdybych na knihu měl říct svůj názor v jediné větě, zněl by takhle: Je to kniha plná GENIÁLNÍCH MYŠLENEK, kterou si prostě musíte přečíst. Číst celý článek

Dřív jsem hodně prokrastinoval. Šel jsem spát o půl třetí ráno, vstal v deset nebo půl jedenácté. Omrkl jsem internet, než jsem se nasnídal, bylo poledne. To už nemělo smysl nic dělat, přece bude za chvíli oběd. Tak jsem si pustil seriál. Pak byly tři a já už byl ze všeho toho odpočinku unavený. Pracovat jsem začínal otrávený tak v pět s tím, že většina lidí už je z práce doma. Nebyl jsem do toho zapálený a nepodával tak dobré výsledky. Programování večer nešlo nejhůř, ale většinou jsem si radši pustil film.

Dnes takhle promarněného času lituji. Kde jsem dnes mohl být, kdybych vstával v sedm a dělal věci naplno? Zacvičil si, dal si sprchu a dobrou snídani? Proč jsem už dávno chtěl ujet 100km na kole a udělal to teprve nedávno? Proč chci poslední dva měsíce vymyslet zápletku pro svou detektivku a pořád si říkám, že zítra s tím musím začít? Proč si myslím, že zítra / za měsíc / za rok bude můj život jinde a všechno bude jednodušší? Proč jsem s podnikáním naplno začal až minulý týden a ne před pár lety? Proč chci cestovat a místo přemýšlení o tom nedám batoh na záda a nejedu? Proč, proč, proč? Číst celý článek

Nemám rád, když se říká, že každý může všechno. Myslím si, že to není pravda. V zásadě ale každý můžeme něco, jen musíme zjistit co a pak pro to něco udělat. Já se snažím dosáhnout menších i větších věcí úplně jednoduše – dávám si cíle. A pokud za nimi jdu, často se mi jich podaří dosáhnout. Číst celý článek

Donedávna jsem hodně pracoval večer (mimochodem pro mě je večer cca od 22h do 2h ráno). Teď vím, že to byla chyba. Na chybách je jedna krásná věc – dokud je neuděláte, tak o nich většinou nevíte. Někdo by si řekl “byl jsem mladej a blbej”, ale tohle já si neříkám. Byl jsem chytrej, jen jsem dělal chyby, což je normální. Důležité je si je uvědomit a místo řečí se těch chyb zbavit. A já to udělal.

Pracovat večer podle mé definice večera jsem začal teprve až s nástupem na VŠ. Ono to k tomu vyloženě svádí – dopoledne, ale většinou odpoledne máte přednášky, takže kdy pracovat? No, večer. Jenže to má jednu zásadní nevýhodu. Večer jste unavení víc než ráno (pokud se cítíte unavení i ráno, pak neumíte kvalitně spát, ovšem to nic nemění na tom, že únava během dne roste – exponenciálně), takže ve vás všechny skvělé a úžasné nápady prostě nevykvetou. A to je problém. Nikoho nezajímá, jak dlouho pracujete a jak moc se snažíte. Svět zajímají jen výsledky vaší práce, proto musíte vždycky pracovat naplno. Třeba méně, ale naplno. Číst celý článek

Nikdy jsem nečetl žádnou knihu. Tedy… nikdy jsem nečetl žádnou knihu dobrovolně. Tedy… četl jsem dobrovolně Malýho prince, několikrát. Četl jsem všechny díly Pottera. A četl jsem Na západní frontě klid. Nic víc. Ale vždycky jsem si říkal, že až budu velkej, něco si přečtu. A tak jsem taky udělal.

Měl jsem děsnej bordel v hlavě, nevím, jestli to znáte. Nemohl jsem spát, pořád jsem řešil minulost, měl jsem depresi z různých věcí (mimochodem vždycky v tom jsou ženský). A tak jsem se svěřil jedné kouzelné víle a ona mi doporučila knihu. Jmenuje se Debordelizace hlavy (ta kniha, ne ta víla), a kdybych měl shrnout, o čem je, tak se věnuje osobnímu rozvoji. Jejím autorem je Ivo Toman, i o něm jsem si na internetu hodně přečetl včetně několika článků od něj. Koukal jsem taky na nedávný Hyde Park s ním a mluvil poněkud rozumně, i když ne vždy. Ale to není důležité, jeho kniha mě inspirovala a pomohla mi.

Debordelizace hlavy vám pomůže udělat si pořádek v hlavě, jak jinak. Utřídíte si myšlenky, a pokud tu knížku pochopíte, přestanete přemýšlet o blbostech a svoji životní energii budete věnovat do něčeho, co pro vás má nějaký význam. Tedy věcí, které můžete ovlivnit a mohou vám osobně něco přinést. Já tu knihu pochopil, i když mám před sebou velký kus cesty. Uvědomuju si, že v ní jsou psány pravdivé věci, a pokud se jimi budu řídit, bude mi líp a dotáhnu to v životě dál. Proto se tou knihou chci řídit a taky si přečíst knihy další. Číst celý článek