Donedávna jsem hodně pracoval večer (mimochodem pro mě je večer cca od 22h do 2h ráno). Teď vím, že to byla chyba. Na chybách je jedna krásná věc – dokud je neuděláte, tak o nich většinou nevíte. Někdo by si řekl „byl jsem mladej a blbej“, ale tohle já si neříkám. Byl jsem chytrej, jen jsem dělal chyby, což je normální. Důležité je si je uvědomit a místo řečí se těch chyb zbavit. A já to udělal.
Pracovat večer podle mé definice večera jsem začal teprve až s nástupem na VŠ. Ono to k tomu vyloženě svádí – dopoledne, ale většinou odpoledne máte přednášky, takže kdy pracovat? No, večer. Jenže to má jednu zásadní nevýhodu. Večer jste unavení víc než ráno (pokud se cítíte unavení i ráno, pak neumíte kvalitně spát, ovšem to nic nemění na tom, že únava během dne roste – exponenciálně), takže ve vás všechny skvělé a úžasné nápady prostě nevykvetou. A to je problém. Nikoho nezajímá, jak dlouho pracujete a jak moc se snažíte. Svět zajímají jen výsledky vaší práce, proto musíte vždycky pracovat naplno. Třeba méně, ale naplno.
Trvalo mi dlouho, než jsem si tohle uvědomil. Říkal jsem si, jak je boží pracovat večer nebo v noci (mimochodem noc je pro mě od 2h ráno do 10h dopoledne), protože všichni spí a nikdo mě neruší. To je silný argument. Večer toho zdánlivě uděláte docela dost a někdy vás ve 2:30 ráno napadne i nějaká geniální myšlenka (vlastní zkušenost). Ovšem vy geniální myšlenky potřebujete každý den, ne jednou za pár měsíců. A tak jsem začal pracovat ráno, přesněji řečeno začal jsem vstávat v půli noci, protože definice noci se u mě nezměnila.
Vstávám po 6h ráno. To je pro mě půlka noci. Noc končí v 10h a to už mám hotový pěkný kus práce. Když jsem vstával v 10h, za celý den jsem nic neudělal. Za chvíli byl oběd, po obědě už jsem byl utahanej jako prase, na práci jsem se nedokázal soustředit a během odpoledne žádné geniální myšlenky nepřicházely, ba naopak. Večer jsem byl zase utahanej z toho, jak se ta práce táhla a nic úžasnýho jsem neudělal. A to byl začarovaný kruh, ze kterého jsem utekl.
Teď když chci pracovat, začnu v 7h a zásadní věci dělám dopoledne! Lehčí úkoly, u kterých nemusím moc myslet, dělám v podvečer (mimochodem podvečer je pro mě od 18h do 22h). V podvečer vám odepíšu na mail – jo, u toho já nemyslím. Podvečer je čas odpočinku, protože únava už sežrala všechny geniální myšlenky dne, a tak nezbývá než čekat na další den. Tato změna režimu mi přinesla jednu nepříjemnost, a to sice, že musím chodit dřív spát – dřív, než ve 2h ráno, kdy začíná noc. Musím jít spát už v půli večera, tedy v 0h, abych brzo vstal. Musel jsem tedy ve svém denním rozvrhu alokovat nový časový prostor pro mé oblíbené aktivity jako koukání na filmy. A udělal jsem to, protože za ten kus práce, co dopoledne udělám, to stojí.
Doufám, že jste se neztratili v obecně uznávaných definicích částí dne a mých definicích. Zkuste někdy vstát v 6h a začít pracovat. Možná se budete divit, jak je to super. Vy tomu asi budete říkat dopolední práce, já tomu říkám práce v druhé půlce noci.
Rozdeleni dne mame koukam podobne. Bohuzel me cas rano na praci nezbyva, takze jindy nez vecer a v noci cas nemam. Ale pravda je, ze vecer clovek opravdu mnoho nestihne – spousta unavy, nebo proste jen nechut neco jeste delat. Rano vstavam do prace pred patou, vracim se vecer cca. v pul sedme. Clovek se naji, trochu odpocine a do nejake prace se musi nutit, coz se mi dari cim dal mene. V pul druhe jdu spat a pred patou opet budicek do prace. Dve nebo tri sichty za sebou a kdyz ma clovek konecne volno, tak driv jak v jedenact dopoledne nevstane. Tim je pul dne zabito a clovek se take chce venovat nejakym konickum, nekam vyjet, sejit se s prateli – zkratka dva dni utecou jak voda a je zde opet pracovni zaprah a tri hodiny spanku denne. Pak se jaksi neni co divit, ze clovek uz ss toliko nevenuje psani clanku, recenzim a podobne, zvlaste kdyz do toho ma jeste spoustu domacich pracovnich ukolu, co je treba resit a ktere pohrichu dosti casto zanedbavam, protoze proste nestiham…