V poslední článku ze západu USA jsem psal o tom, jak krásný je Yellowstone. Také jsem říkal, že cesta do tohoto národního parku je dost dlouhá, a tak se nabízí otázka, zda lze cestou zpět na západní pobřeží USA vidět něco zajímavého. A představte si, že ano. :)

Solné pláně Bonneville

Po noci strávené v městečku Idaho Falls jsme zamířili zpět do Salt Lake City, kde jsme původně plánovali strávit alespoň chvíli. Z časových důvodů jsme ale pokračovali v cestě a po marné snaze nalézt příjezdovou cestu k jezeru jsme za krásného slunečného dne dojeli až k solným pláním Bonneville. Ty poznáte jednoduše – všude je bílo, jakoby napadl sníh. Až na to, že sluníčko pálí jako o závod. Na solné pláně můžete za normálních okolností vjet autem a začít pořádný race, my ovšem měli smůlu, neboť zrovna v ten den probíhal oficiální, opravdový závod. Jeden z pořadatelů nám ale dovolil jet alespoň na okraj, abychom si udělali nějaké fotky i s autem.

Solné pláně Bonneville

Solné jezero Mono Lake

Solné pláně bylo to jediné, co jsme ten den viděli. A po noci strávené ve městě Elko nás další den čekalo pouze solné jezero Mono Lake a ubytování v Mammoth Lake. Jak říkám, z Yellowstonu je to opravdu daleko. :) I Mono Lake ale stálo za to vidět. Jde o poměrně velké jezero, u kterého zaparkujete za pár dolarů na menším parkovišti a vydáte se na krátkou procházku až k vodě, která je, nečekaně, slaná. A to pěkně. Když to ní strčíte prst, pomyslíte si, že takhle mazlavou vodu jste ještě neviděli. V podstatě stejný pocit, jako byste ruku dali do oleje. A co teprve ty skalní útvary všude okolo. Ty jsou také ze soli, až se to skoro ani nechce věřit. A takových krás je podél jezera Mono Lake poměrně dost. My u vody strávili přibližně hodinu a pořád bylo na co koukat.

Mono Lake

Pokračovat ve čtení

Konečně se dostávám k nejzajímavějšímu národnímu parku, který jsme v USA navštívili. Těžko říct, proč ve mně zrovna Yellowstone zanechal takové vzpomínky. Možná je to tím, že po mnoha národních parcích, ve kterých panuje horké slunečné počasí a všude kolem je písek, byl Yellowstone něco úplně jiného. Teplota vzduchu s naším příjezdem na sever klesla o 15 stupňů a my poprvé potřebovali vytáhnout mikiny. Šlo ale také o onu jedinečnou pestrobarevnost, kterou Yellowstone oplývá, a samozřejmě hromadu gejzírů a doutnajících děr, ze kterých jde jasně cítit síra. Příležitost zažít něco takového člověk prostě nemá každý den.

Ubytování kolem Yellowstonu bývají plná

Jedna z nepříjemných věcí, které k Yellowstonu patří, je fakt, že je strašně daleko. Pokud poletíte na západ USA, ať už do San Francisca či do LA, pravděpodobně na tento národní park stejně jako mnoho dalších turistů nebudete mít čas. Zřejmě dojedete jen k Monument Valley a odtamtud už se budete vracet na západní pobřeží. Abyste si mohli dovolit jet až na server, potřebujete k tomu hned několik dní navíc. My do Yellowstonu jeli zhruba den a půl s tím, že nás cesta vedla přes Salt Lake City a také tři nové státy – Wyoming, Idaho a Montana. Zpět k pobřeží to pak bylo ještě horší, cesta trvala asi dva dny, ovšem vzali jsme to přes Yosemite Nation Park a Sequoia Nation Park. O těch ale zase příště.

Druhou odlišností oproti ostatním parkům je to, že u Yellowstonu je na poslední chvíli nemožné sehnat ubytování. Alespoň nám se to den předem nepodařilo, a tak jsme byli nuceni celý park projet až na sever a ubytovat se ve městě Gardiner. Vzpomínám si na to jako dnes. Jeli jsme krajinou, většinou lesem. Už se stmívalo, přesto jsme stále potkávali auta. Zanedlouho se na obloze objevil obrovský měsíc a my do města přijeli až za tmy. Cestou jsme ale (a ne naposled) viděli u silnice několik bizonů. Přestože v průvodci píší, že se od tohoto mohutného zvířete máte držet alespoň 100m, lidé si ho na mnohem kratší vzdálenost fotili. To jsme následující den udělali také. Přiznám se, že mít bizona pět metrů od auta a později kolem něj dokonce jít, není zrovna nejpříjemnější. :)

Mammoth Hot Springs

Pokračovat ve čtení

Minule jsem psal o tom, jak jsme na západě USA navštívili nejfotogeničtější národní park Bryce Canyon. Nyní už je čas posunout se zase o kus dál, a to do města Page. To je mezi těmi, co se vydali cestovat po krásách amerického západu, velmi dobře známé. Poblíž je totiž Horseshoe Bend, Antelope Canyon i světoznámé Monument Valley.

Vzpomínám si, že cesta od Bryce Canyonu do Page byla pěkně dlouhá – k našemu hotelu jsme přijeli až za tmy. To nám ale nevadilo, protože následující den byl oproti několika předchozím odpočinkový. V Page jsme strávili celkem dva dny s tím, že na druhou noc se nám podařilo sehnat levnější hotel.

Horseshoe Bend je hned u města

Horseshoe Bend je další jedinečný úkaz přírody, který se do USA každoročně vydávají obdivovat tisíce turistů. Jde o kus skály kolem dokola obklopené řekou Colorado, které svým tvarem společně připomínají koňskou podkovu. Odtud název tohoto místa.

Horseshoe Bend je od města Page vzdálený opravdu pouze pár minut autem. Samotného mě při vzdálenostech na západě USA překvapilo, jaký kousek to bylo. Poté, co jsme přijeli na parkoviště a zaparkovali, jsme se vydali na asi kilometr dlouhou túru do kopce, která nás dovedla až ke zmíněné, překrásné vyhlídce. Hned na parkovišti nás trochu vyděsily cedule upozorňující na náročnost trasy a extrémní horko, které během ní zažijeme. Mně to paradoxně nepřipadalo tak hrozné, v Údolí smrti bylo podstatně hůř.

U Horseshoe Bend jsme strávili několik desítek minut, během kterých jsme se fotili ze všech stran a úhlů samozřejmě s jediným cílem – zachytit co nejlépe koňskou podkovu, což se nám stejně nepodařilo. Jak vidíte na fotce, vyhlídka nemá žádné zábradlí a jít až ke kraji se nám moc nechtělo. :)

Horseshoe Bend

Pokračovat ve čtení

Odpoledne u Grand Canyonu uteklo rychle a my nyní bydleli ve městě Kanab. Strávili jsme zde celkem tři noci, neboť na dva dny jsme měli naplánovanou návštěvu národního parku Zion. Ubytování v Kanab se hledalo fakt těžko – všechny hotely byly vyprodané. My měli jedno z posledních apartmá. Stálo 12000 Kč na tři noci, čímž si zasloužilo titul našeho nejdražšího ubytování na západě USA. I v Las Vegas bylo levněji.

Zion je nádherný, ale jen pro milovníky turistiky

Musím uznat, že ačkoliv mě Zion National Park moc nelákal, byl opravdu nádherný. Je jiný než všechny ostatní parky, co jsme v USA navštívili. Vypadá to v něm jako v pohádce. :)

V článku o Joshua National Park jsem říkal, že po národních parcích v USA se jezdí autem. O Zionu toto tak úplně neplatí. Část parku sice můžete projet autem, ale to jen proto, aby byl park průjezdný. Chcete-li vidět něco víc než scenérie ze silnice (které jsou ale také nádherné) budete muset auto zaparkovat a vydat se po svých.

Spousta trailů, dovezou vás k nim shuttle busy

Při vjezdu do parku jsme dostali mapu a zanedlouho zastavili u silnice kvůli první vyhlídce. Na tu vedl pár kilometrů dlouhý trail. Při něm jdete pískem, podél skal, po kamenech, po řetězech, přes most atp. Pokud nejste na turistiku, může vás to odradit. Výhled na hory v kombinaci s údolím posetým zelenými stromy ale rozhodně stojí za to.

Park Zion jsme projeli až na druhou stranu (cca 12km) a po dlouhém hledání nalezli místo k zaparkování. Potom jsme se vydali na jednu ze zastávek shuttle busů, které vás dovezou až k vámi vytouženému trailu.

Zion National Park

Pokračovat ve čtení

Minule jsem psal o tom, jak jsme z Las Vegas jeli do Údolí smrti, kde nás kvůli 45 stupňům Celsia málem kleplo. Také jsem říkal, že naše cesta dál směřovala kolem Hoover Dam a po Route 66 až do města Flagstaff, kde jsme přespali a druhý den vyrazili ke Grand Canyonu. Tak, a právě zde mé vyprávění o cestování po západě USA pokračuje.

Grand Canyon je v lese

Všichni asi víte, jak vypadá Grand Canyon. Je to OBROVSKÁ díra v zemi, místy hluboká více než kilometr, která vznikla řekou Colorado. Ta dnes kaňonem protéká. Jinak je Grand Canyon National Park národní park jako každý jiný – o začátku parku informují cedule, po parku jezdíte autem a zastavujete u jednotlivých vyhlídek. Ty hlavní vyhlídky pochopitelně nabízejí fantastický výhled až na samotné dno Grand Canyonu.

Úplně první věc, která mě na Grand Canyonu dostala, je, že ve skutečnosti leží v lese. Ano, slyšíte správně, v lese. Všechny fotky, co na internetu a vlastně teď i u mě na blogu najdete, jsou pořizovány směrem do kaňonu, takže nikdy nevidíte, co je za fotografem. A proč taky, není tam nic zvláštního. Jen stromy, les. A právě to mě překvapilo. Čekal jsem, že krajina kolem bude suchá, vyschlá, třeba jako u Horseshoe Bend, ale není tomu tak. Grand Canyon opravdu leží v lese, který je všude, kudy chodíte. I když jsme zaparkovali na prvním parkovišti, odkud je to jen kousek k návštěvnickému centru a cesta vede podél Grand Canyonu, přes stromy u parkoviště kaňon ani nevidíte. Teprve až přijdete úplně k němu, objeví se před vámi ta nádhera.

Spousta míst k focení

Nepovím vám, jak se jmenovaly jednotlivé vyhlídky, které jsme u Grand Canyonu navštívili. Začali jsme ale u visitor center, kde jsme v rámci procházky podél kaňonu nafotili nejvíce fotek. Na některých vyhlídkových místech je zábradlí, ale lidé často vyhledávají místa bez něj, protože to na fotkách působí lépe. My jsme nebyli výjimkou. :) Zajímavých výhledů pro perfektní fotky je poměrně hodně, současně ale Grand Canyon přináší řadu míst, kde by vás touha po dobrodružství a dobrých fotografiích mohla stát život. Nikdo to nijak nehlídá, vše děláte na vlastní nebezpečí. Tak bacha na to. A ano, i já chtěl mít dobrou fotku. :)

Pokračovat ve čtení

Po již druhé noci strávené ve 24. patře hotelu v Las Vegas jsme se následujícího dne hned ráno vypravili do Údolí smrti. To byl další národní park, který jsme na západě USA měli v plánu. Z obrovské garáže hotelu Stratosphere jsme vyjeli v deset dopoledne a cesta trvala zhruba dvě až tři hodiny. Bylo krásné slunečné počasí, ba co víc, slunce pražilo stejně jako předešlého dne, a jak jsme se k Death Valley blížili, teplota prudce rostla.

V Údolí smrti je vedro k padnutí

Vzpomínáte, jak jsem v jednom z článků psal, že na západě USA ujedete klidně dvě stovky kilometrů a nepotkáte žádné město? Tak cesta do Údolí smrti je toho příkladem. Už kousek za Las Vegas ztratíte mobilní signál a přestane hrát radio, což se v Údolí smrti rozhodně nezmění. Naopak. Znovu jsem se k síti připojil a uslyšel hrát melodii z rádia až večer, když před námi opět zářilo noční Las Vegas a obarvovalo oblohu převážně sytě oranžovou barvou.

Nepočítám-li kratší pauzu zhruba v polovině cesty, tak naše první zastávka byla u cedule oznamující začátek národního parku Death Valley. Ano, i Údolí smrti je národní park se vším, co k němu patří. Jak národní parky na západě USA vypadají, jsem psal v článku o Joshua Tree National Park.

Údolí smrti je ale přece jen výjimečné, a to především tím, že je v něm vedro k padnutí. Doslova. Venkovní teploměr v automobilu ukazoval přes 40 stupňů, v nejnižším místě parku pak kolem 45! V kombinaci s přímým sluníčkem to znamenalo, že člověk mimo klimatizované auto vydrží jen pár minut. Ne nadarmo si nejníže položené místo v Death Valley drží titul nejteplejšího a nejsuššího místa v Kalifornii a na Zemi vůbec.

Údolí smrti – Devil’s Golf Course

Pokračovat ve čtení

Protože většina lidí létá na západ USA cca na tři týdny, typický trip po západním pobřeží Spojených států obvykle zahrnuje San Francisco a Los Angeles. My po západě cestovali týdny čtyři, a tak jsme si mohli dovolit jet z LA ještě trochu jižněji – do San Diega.

Skoro až v Mexiku

San Diego je město, ve kterém se každoročně koná Comic-Con. Proto ho znám a zřejmě i díky tomu jsem věděl, kde leží. Jde o úplný jih Kalifornie. Pokud byste se vydali ještě jižněji, skončili byste v Mexiku. Tam s autem z autopůjčovny mimochodem nesmíte a hlavně by vám ho, dle slov paní v American Tours, ukradli.

Hodně jsme rozmýšleli, zda ze San Francisca do LA jet kolem oceánu. Nakonec jsme jeli vnitrozemím, což byla nejrychlejší možnost. A dobře jsme udělali. Oceánu jsme si užili dost právě cestou do San Diega. Hned z kraje naší jízdy jsme se ale ještě v LA stavili na Long Beach podívat se na zaoceánský parník Queen Mary. Podívaná to byla slušná, panečku. V některých rysech lodi jsem úplně viděl Titanic, i když do něj má loď samozřejmě daleko.

Zastávka u Queen Mary byla pouze na pár minut, během kterých máte také parkování zdarma.

Měli jsme poznačeno, že v San Diegu je hned několik zajímavých míst. Kvůli pozdnímu výjezdu, zdržení na dálnici a nutnosti dojet zase o kus dál do hotelu jsme ale vybrali místo jen jedno.

Cabrillo National Monument nabízí výhled na oceán i San Diego

Tato oblast je zajímavá především svou polohou. Mrkněte, kde leží.

Když jsme na samotný cíp přijížděli, trochu nás vyděsila závora a informace o vojenském prostoru USA. Nakonec jsme ale dojeli až k parkovišti, kde jsme zaplatili, tuším, 10 USD za parkování.

Už při příjezdu jsme věděli, že výhled bude nádherný. I z auta byl vidět oceán po naší pravici a po levici San Diego. Na samotném vrcholu rekreace na vás čeká hned několik vyhlídek s tím, že celou oblast obejít a vše si užít trvá necelé dvě hodiny.

Vzpomínám si, že obdobně jako v Los Angeles ten den svítilo sluníčko. Nebe bylo modré všude, kam jsem se podíval, a sluneční paprsky do modra zbarvovaly také oceán. Ten výhled byl fantastický! A víte, co mě pobavilo nejvíc? Že jsme byli tak blízko hranici USA, že mi přišla SMS „Vítejte v Mexiku.“ Nechtějte vidět ty ceny…

Pokračovat ve čtení