Po již druhé noci strávené ve 24. patře hotelu v Las Vegas jsme se následujícího dne hned ráno vypravili do Údolí smrti. To byl další národní park, který jsme na západě USA měli v plánu. Z obrovské garáže hotelu Stratosphere jsme vyjeli v deset dopoledne a cesta trvala zhruba dvě až tři hodiny. Bylo krásné slunečné počasí, ba co víc, slunce pražilo stejně jako předešlého dne, a jak jsme se k Death Valley blížili, teplota prudce rostla.
V Údolí smrti je vedro k padnutí
Vzpomínáte, jak jsem v jednom z článků psal, že na západě USA ujedete klidně dvě stovky kilometrů a nepotkáte žádné město? Tak cesta do Údolí smrti je toho příkladem. Už kousek za Las Vegas ztratíte mobilní signál a přestane hrát radio, což se v Údolí smrti rozhodně nezmění. Naopak. Znovu jsem se k síti připojil a uslyšel hrát melodii z rádia až večer, když před námi opět zářilo noční Las Vegas a obarvovalo oblohu převážně sytě oranžovou barvou.
Nepočítám-li kratší pauzu zhruba v polovině cesty, tak naše první zastávka byla u cedule oznamující začátek národního parku Death Valley. Ano, i Údolí smrti je národní park se vším, co k němu patří. Jak národní parky na západě USA vypadají, jsem psal v článku o Joshua Tree National Park.
Údolí smrti je ale přece jen výjimečné, a to především tím, že je v něm vedro k padnutí. Doslova. Venkovní teploměr v automobilu ukazoval přes 40 stupňů, v nejnižším místě parku pak kolem 45! V kombinaci s přímým sluníčkem to znamenalo, že člověk mimo klimatizované auto vydrží jen pár minut. Ne nadarmo si nejníže položené místo v Death Valley drží titul nejteplejšího a nejsuššího místa v Kalifornii a na Zemi vůbec.
Údolí smrti – Devil’s Golf Course
Z Dante’s View uvidíte na dno Údolí smrti
V Údolí smrti jsme navštívili několik vyhlídek. První z nich se jmenovala Dante’s View. Ta leží ve výšce 1669m nad mořem. Na vyhlídku nás dovedla klikatá a místy pěkně strmá silnice. Tuto vyhlídku vám při návštěvě Údolí smrti určitě doporučuji navštívit, neboť z ní je krásný výhled na samotné dno tohoto národního parku, které je posazeno 86m pod hladinou moře a ve kterém se drží čistě bílá a zářivá sůl. Vyhlídka má podobu stezky, která vede dál a dál, a když už se vám zdá, že končí, pořád vede dál. :) My ani žádný z turistů, co tam byli s námi, jsme stezku nedošli na konec.
Dalším místem, na které jsme v Death Valley dojeli, byl Zabriskie point. Tam bylo turistů podstatně více. K vidění je vyschlé, kopcovité a pořádně žluté pohoří, které v kombinaci s dopadajícím sluníčkem a křišťálově modrou oblohou tvoří úžasnou podívanou. A ano, i zde bylo vedro k padnutí.
Údolí smrti – Zabriskie point
Badwater – nejnižší a nejteplejší místo v Dead Valley
Od samého začátku jsme samozřejmě měli namířeno hlavně na dno Údolí smrti. Po cestě do místa nazvaného Badwater jsme zajeli ještě na Devil’s Golf Course – i to je na samotném dně a i zde je příšerné vedro. Krásu, kterou ale vytvářejí solné útvary, jsme si nemohli nechat ujít.
Badwater je hlavní, nejnavštěvovanější místo v Údolí smrti. Je to také místo, které je položené oněch 86m pod hladinou moře a které patří k nejteplejším v Kalifornii. My zde naměřili 45 stupňů Celsia. Řeknu vám na rovinu, že po asi čtvrt hodině strávené zde na přímém slunci mě málem kleplo. A co v Badwater uvidíte? Sůl a vodu, respektive zbytek vody. Badwater je vlastně solné jezero. I v Údolí smrti totiž občas zaprší, voda pak stéká právě do tohoto jezera, vypařuje se a zanechává po sobě sůl a ony nejrůznější solné útvary. No řekněte, kde jinde na světě byste tento koloběh viděli?
Osobně se mi Údolí smrti hodně líbilo. Je jedinečné právě svou teplotou a posazením. Není jako ostatní suché parky v USA, které už mi později (hlavně při návštěvě Arches National Park) začaly připadat velmi podobné. Je to naopak obdobně jako Yellowstone – něco velmi odlišného, co určitě musíte navštívit.
Po několika dalších průjezdech parkem, kde se nám ze silnice naskytla překrásná scenérie, jsme se kolem páté hodiny odpolední vydali zpět do Las Vegas. V autě jsem tiše uvažoval, co kdyby z toho vedra v Údolí smrti někoho skutečně kleplo? Žádný signál, desítky kilometrů pouště, jen pár turistů. Pomoci by se zde člověk nedovolal.
Hoover Dam na hranici Arizony s Nevadou
Následujícího dne už bylo načase opustit Las Vegas a pokračovat v našem putování dále. Tentokrát jsme před sebou měli den cesty, abychom se přiblížili Grand Canyonu. Při přejezdu ze státu Nevada do státu Arizona nás ale čekala zastávka u ve své době největší přehradní nádrže na světě – Hoover Dam.
Každou nohou v jiném časovém pásmu
Když k Hoover Dam přijíždíte, čeká vás kontrola automobilu pracovníky zajišťujícími bezpečnost. Ta má ale spíše psychologický charakter – většinu aut pouštěli ihned. Hoover Dam můžete vidět buď z výšky, anebo zajet až k hrázi, po které se můžete projít. My samozřejmě chtěli oboje, proto jsme nejprve zastavili na horním parkovišti a vydali se na most, po kterém běžně jezdí auta z jednoho státu do druhého. Zde jsme konečně potkali ceduli informující o změně časového pásma. Bylo to tak vůbec poprvé, co se nám v USA změnil čas – namísto -9 jsme najednou měli -8 hodin oproti času v České republice. Zajímavé je, že když pak projíždíte daným státem, slunce vám z přejezdem od západu k východu zapadá o hodně dříve. Časová pásma jsou totiž platná vždy pro celý stát, neliší se pro jeho východ a západ.
Co vám budu povídat, pohled na přehradu z vrchu je úžasný. Nezklamala nás ale ani procházka po hrázi, ze které je dobře znát, jak moc vysoká přehrada je (221m). Překvapilo mě, že právě u Hoover Dam je tolik turistů, že jsou parkoviště narvaná. Jinak vám návštěva přehrady zabere zhruba hodinu, a pojedete-li z Las Vegas ke Grand Canyonu, budete mít cestu kolem.
Hoover Dam
Zastávka na Route 66
Toho dne už jsme neměli na programu nic jiného, než dojet do města Flagstaff, kde jsme měli rezervované ubytování na další noc. Věděli jsme sice, že paralelně s naší cestou vede i Route 66, víc jsme si ale nezjistili, a to i přesto, že jsme legendární americkou silnici chtěli navštívit. O to větší štěstí jsme měli, když jsme při sjezdu z dálnice s cílem si dát menší přestávku dojeli do města Seligman. Tam končí jeden z nejdelších úseků Route 66 zachované v původním stylu. A já si říkal, proč jsou tu všude nápisy jako „Route 66 Hotel“, „Route 66 Coffee“ a podobně. :)
Route 66
To odpoledne bylo opravdu příjemné. Spatřili jsme původní, staré hotely, stará policejní auta, benzinové pumpy, které znám ze starých amerických filmů, a původní směrovky. Na Route 66 se nám také ihned naladilo radio, které hraje dobové melodie, takže atmosféra byla opravdu kouzelná.