moje tvorba
Už vícekrát jsem se pokoušel o vlastní literární tvorbu a několikrát jsem se zúčastnil také literárních soutěží. Mé povídky jsou k přečtení také zde, na mém blogu. Pokud vás láká kombinace detektivek, sci-fi a hororu, určitě se pusťte do čtení.
Vzpomínáte na mou sci-fi, hororovou, detektivní povídku Hodiny? Tak asi před rokem a půl jsem napsal její pokračování. Jmenuje se Netančím a znovu v něm vystupuje Ivana Procházková, znovu se vraždí a cestuje v čase. Povídku jsem zaslal do soutěže Vidoucí 2016, a protože jde v porovnání s prvním dílem o slabší kousek, bohužel jsem nepostoupil do druhého kola. Dnes jsem ale obdržel hodnocení porotců, z nichž mi několik dalo Ano, a co víc, řada z nich si na starobylé hodiny po dědečkovi i vraždu s použitím pračky a kráječe na pizzu vzpomněla. A to už je to dva roky, co jsem Hodiny do tehdejšího kola soutěže posílal. To mi udělalo opravdu radost.
Stáhnout v PDF: Netančím.pdf
Stáhnout v TXT: Netančím.txt
Toho dne hustě sněžilo, teploměr ukazoval mínus patnáct stupňů. Stála za oknem, v ruce šálek horkého čaje. Sledovala, jak sněhové vločky padají k zemi. Jak zasypávají silnici, chodník i souseda venčícího psa. Usmívala se. Byla šťastná. Cítila teplo z krbu stojícího opodál, naslouchala praskání dřeva. Domem se nesla vůně vánočního cukroví.
Ve stejném okamžiku se jeho auto sunulo závějemi. Motor kňučel vyčerpáním, stěrače tancovaly kvapík. Ventilace foukala ledový vzduch zvenku na čelní sklo. Jakmile spatřil její dům – byl to ten s vysokou střechou a dvěma sněhuláky na dvorku – přibrzdil a rafička tachometru spadla na nulu.
Otočil klíčem a auto ztichlo, sníh sebou plácal na kapotu. Vyčkával, až se stařík se psem ztratí z dohledu. Zatímco ho sledoval ve zpětném zrcátku, zapínal si kabát ke krku. O deset vteřin později měl nasazené kožené rukavice a jeho sto pětaosmdesát centimetrů se tyčilo vedle jeho vozu.
Rozhlédl se. Nikde nikdo. Naposledy zkontroloval, že má vše, co potřebuje. Pak se rychlým krokem vydal vpřed. Sníh pod ním hlasitě křupal, sněhuláci držící se za ruce jako milenecký pár se přibližovali. Jakmile proplul kolem nich, nadechl se a zazvonil. Uslyšel kroky. Ještě jednou se ohlédl. Barevné šály omotané kolem sněhuláků líně vlály. Pak se dveře otevřely.
Muž byl asi o hlavu vyšší než ona. Na sobě měl černé boty, černé kalhoty, černé rukavice a černý kabát, který mu byl alespoň o dvě čísla větší, neboť mu sahal až pod kolena. Jeho vlasy – také černé jako uhel – byly pokryty sněhovou peřinou.
„Dobrý den, přejete si?“ začala. Její rty ho vábily, jako motýly vábí rozkvetlá jarní louka, hlas měla klidný a vlídný. Přesně jako když ji viděl naposledy.
„Ano, dobrý den. Jmenuji se Martin Brusinka,“ představil se a zdvořile jí podal ruku. To jméno ho napadlo, když si dělal čaj. „Jak to u vás vypadá s předvánočním úklidem? Máte hotovo?“
„Téměř, díky za optání,“ zasmála se. „Ale pokud o to opravdu stojíte, vysavač je v komoře,“ ukázala někam do domu, „a prádlo věšíme…“
„Ale ne, počkejte,“ přerušil ji. „V tomhle nejsem dobrý.“
„Nejste? Škoda.“
Poslouchal, jak se chichotá. Sledoval, jak její křišťálově modré oči poletují ze strany na stranu. Jako čapí mláďata poznávající svět. Vlnky jejích vlasů jako by kopírovaly tok neškodné podhorské říčky. Její snědá pleť připomínala čokoládu. Měl chuť se zakousnout.
„Jde o blížící se plesovou sezónu. Už nechci být za největší kopyto, jestli mi rozumíte.“
„Rozumím.“
„Takže mi pomůžete?“
„Ráda bych, ale bohužel.“
„Proč ne?“ zatvářil se zklamaně.
„Netančím.“
„Netančíte?“
Už to nezopakovala, jen zavrtěla hlavou.
Samozřejmě věděl, že řekne ne. A nemohl se dočkat, až ten okamžik nastane. Až udělá, co se chystal udělat, a řekne, co se chystal říct.
Jeho ruka vklouzla do kapsy kabátu, něco sevřela a pak se drala ven. O pár vteřin později Lenka Laskavá zírala na pistoli, která jí z úrovně pasu mířila do obličeje.
„Nejvyšší čas začít, nemyslíte?“ Pokračovat ve čtení
Pro své klienty často vymýšlím texty, které zlepší pozici jejich stránek ve vyhledávačích, a tak zajistí vyšší návštěvnost, povědomí o značce a následně zisk. V rámci SEO se často zabývám vymýšlením meta tagů title a description. Právě ty uživatelé vidí ve vyhledávačích, proto musí byt zajímavé a ideálně obsahovat nějaké klíčové slovo. Title i description mají omezenou délku. Google nezobrazí title delší než 60 znaků a description delší než 160 znaků. A právě kvůli tomu jsem napsal online aplikaci, která vám při psaní rovnou ukazuje délku textu.
Počet znaků vidíte ihned
PočetZnaků.cz vám zjistí délku textu bez jediného kliknutí. Po vložení textu okamžitě víte, kolik má znaků, vět či normostran. Nemusíte text označovat jako ve Wordu ani na nic klikat. S textem si tak můžete hrát přímo na PočetZnaků.cz, a teprve až ho vypilujete, rovnou ho vložíte na web klienta. Tak to třeba dělám já.
Nejen pro copywritery
Tato online aplikace není samozřejmě určená pouze copywriterům, ale obecně všem, kdo potřebují snadno a rychle zjistit počet znaků. Nedávno ji použil můj kamarád při tvorbě abstraktu bakalářky.
Věřím, že PočetZnaků.cz čas od času dobře poslouží i vám. :)
V literární soutěži Vidoucí 2014 jsem se s povídkou Hodiny probojoval do druhého kola a skončil na 18. místě. V soutěži bylo celkem 72 povídek. Mou v pořadí třetí povídku s prvky sci-fi, hororu a detektivky si můžete přečíst zde nebo ji stahovat ve formátu PDF či TXT. Rovněž mě potěší vaše názory, postřehy a připomínky. :)
Stáhnout v PDF: Hodiny.pdf
Stáhnout v TXT: Hodiny.txt
Za klapotu podpatků jejích černých kozaček se vynořila zpoza rohu a pozdní odpolední slunce ji udeřilo do tváře.
Lidé kolem ní pluli jako plachetnice na moři, zatímco ona se topila mezi špinavě vyhlížejícími fasádami a prosklenými výlohami lákajícími na zlevněné oblečení a čerstvé pečivo. Ulicemi se proháněl podzimní vítr, jenž zběsile zametal listí zbarvené do oranžova, nedopalky cigaret i černobílé kusy novinového papíru. Ruch přelidněného velkoměsta doplňovalo troubení automobilů, jejichž průměrnou rychlost i ti nejpomalejší chodci převyšovali takřka dvojnásobně.
Zastavila se. Kolem se proplížila stařenka opírající se o hůl, následoval ji mladík s podivným účesem a bundou s nápisem Death metal is not dead. Zaostřila na všechny světové strany – na protější chodník, do poblíž stojící telefonní budky, na chlápka vietnamského původu ve stánku s hamburgery. Nic.
Vzpomněla si, jak její dlouholetý kolega a dobrý přítel Petr zahřměl poté, co mu před dvěma dny volala a svěřila se, že ji někdo sleduje. Byla si tím jistá. Naprosto jistá. Chladný listopad na jejím zátylku vystřídal dech žhavý jako láva. Viděla stín. Slyšela kroky. Přibližovaly se. Otočila se. Nic.
„Že by tajný ctitel, co? To víš, takovým kočkám, jako jsi ty…“
„… se každej normální chlap chce dostat mezi nohy. Říkal jsi.“
„No vidíš, že to chápeš. Chacha.“
Obrátila oči v sloup.
„A co tvůj dávný milenec, hm? Však víš, koho myslím. Ten ulízaný svalovec. Jak že se jmenoval? Robert? Radim? Richard?“
„Roman.“
„To je fuk.“
Vysvětlila mu, že Romana několik let neviděla. Totéž poznamenala na adresu dalších sedmi mužů, které zmínil. Než po půl hodině zavěsila, slíbil, že ji zítra doprovodí domů. A také tak udělal. Jenže to bylo včera. Teď je tu zase sama. V hlučném davu, se kterým ten cvok snadno splyne. Do háje!
„Pšejete si, slešno?“ zeptal se Vietnamec.
Jejich pohledy se střetly a ona pochopila, že celou dobu zírala na hamburger zvaný Big Burger XXL, který podle jejího odhadu vážil alespoň dvě kila. Ještě jednou se ohlédla přes rameno, pak zavrtěla hlavou a rozhodným krokem pokračovala za sluncem.
O třináct minut později se ocitla před vchodovými dveřmi panelového domu, v jehož čtvrtém patře se nacházel její byt. Postranní ulička působila klidným dojmem. Lidé se jí vyhýbali. Opodál se mezi krabicemi povaloval bezdomovec.
Rozepnula kabelku, aniž by ji sundala z ramene, a nahmatala klíče. Pohlédla na jmenovky u zvonků. Zamyslela se. Pak klíčem otočila v zámku a znovu se zamyslela. Po dvou minutách lomcování svírala lísteček v dlani a vcházela do dveří.
Řev velkoměsta zůstal venku. Ticho, které se rozhostilo, nadobro roztrhal až motor výtahu. Vyčkávala, pak nastoupila a stiskla čtyřku. Znovu vyčkávala. Jakmile sebou výtah cukl, udělala dva kroky vpřed a zoubky klíče od jejího bytu zacvrlikaly.
Bývala by kabelku i kabát mrskla na věšák, opřela se zády o zelenkavou tapetu, zula se a postavila vodu na její podvečerní dávku kofeinu. Toho dne však spatřila stín, siluetu postavy. Muže chrlícího lávu. Na jejích ústech přistála jeho ruka a škubla jí hlavou do strany, div jí nezlomila vaz. Pokusila se vykřiknout. Marně. Nádech jí do plic nepřivedl žádný kyslík. Do odhalené části krku se jí zabodla jehla injekční stříkačky, která během několika vteřin vyprázdnila svůj obsah. Lokty zvedla k uším a ve snaze nahmatat za sebou jeho tvář rukama zběsile mávala za hlavou.
Jenže účinky injekce na sebe nenechaly čekat. Zažloutlý kousíček papíru s jejím příjmením se neochotně snášel k zemi.
Pokračovat ve čtení
V literární soutěži Necronomiconu o nejlepší hororovou povídku s tématem dovolená jsem obsadil 14. místo. V soutěži bylo 52 příspěvků. Moje povídka se časem objeví i na odkazovaném webu, já bych vám ji však rád nabídl už dnes. Stahovat ji můžete ve formátech PDF či TXT nebo si ji přečíst přímo zde. Přeji mnoho čtenářských zážitků a za vaše komentáře budu samozřejmě rád. Díky.
Stáhnout v PDF: Víla.pdf
Stáhnout v TXT: Víla.txt
Slunce už se chystalo ke spánku a on si užíval několik posledních paprsků, které ho příjemně šimraly na odhalené hrudi. Burácení oceánu se začalo vytrácet a mohutné zuřivé vlny se pomalu měnily v klidného a neškodného domácího mazlíčka.
Žlutý pás slunečního svitu táhnoucího se po hladině mu připomínal sílu policejní svítilny v absolutní tmě. Znovu se vznesl, země pod ním zmizela, hodinové ručičky se zatočily opačným směrem a on ještě jednou vedl vyšetřování případu sériového vraha. Jeho soukromý stroj času ho brával o deset let nazpět častěji, než by si přál, jeho mysl však zapomenout nedokázala. Jeho poslední případ, jeho poslední vrávorání místem činu s několika promilemi alkoholu v krvi.
„K čertu s tím!“ zaklel tiše s pohledem upřeným na zrnka písku, která se vlivem teplého vzduchu nad pevninou a chladného nad oceánem vydala na jejich večerní procházku.
Zíral na ty ladné pohyby. Krůčky lehoučké jako šimrání konečky rozevlátých vlasů, dlouhé nohy, tmavě hnědá pleť jako kousky té nejsladší čokolády, tělo pevné a štíhlé jako proutek. Nedokáže jí odolat, má tu nejkrásnější ženu na světě. Její stopy i šlápoty dvou malých kovbojů se táhly od jejich osušky, a jak se vzdalovaly, zmenšovaly se, až se nakonec vypařily jako oblak prachu vznášející se nad městem.
Myšlenky se mu honily hlavou, jako by je posadil na nejdivočejší kolotoč v zábavním parku. Do uší ho teď bodalo krákání desítek nožů poletujících podél pobřeží. Několik racků se posadilo vedle něj, nad oceánem se houpal mohutný, těžký opar. Voda studená jako roztátý sníh mu chladila chodidla, rozžhavený písek stále topil na maximum. Vstal, aby unikl přílivu.
Ucítil kolem kotníku jemné zašimrání, jako by si mušky chtěly hrát. Bylo jich hodně. Víc než hodně. Noha mu mravenčila, a když udělal krok, mušky šly s ním. Obklopily jej jako svého krále a začaly svíjet silou hladového škrtiče. Byly silné a slizké. Zrak mu spadl pod kolena a zastavil se na chapadle připomínajícím hasičskou hadici. Točila se kolem jeho nohy směrem vzhůru a rozhodně se nechystala uhasit jeho žízeň čtyřicetiprocentní minerálkou.
Hadice se prudce napnula. Ozvalo se křupnutí kolenního kloubu a hasičský zásah zřejmě nevydrželo ještě pár dalších, pro chobotnici bezvýznamných kostí. S řevem se zřítil k zemi jako poražený strom a zalapal po dechu. Do úst se mu dostal dosud neškodný písek a rozžhavená zrnka zadřela jeho plíce. Hlasitě vykašlával, chrčel podobně jako člověk s proříznutým hrdlem a cítil, jak ho hasiči táhnou pod hladinu. Zabořil ruce do dna ve snaze se vzepřít vodní příšeře tak silně, až mu kamínky zpřelámaly několik nehtů. S nedostatkem kyslíku ztrácel vědomí, rychle mu ubývaly síly a zoufalé vdechnutí slané vody mu jich moc nepřidalo. Snažil se popadnout dech, snažil se křičet. Marně.
Souboj s chobotnicí měl jasného vítěze. Malá žlutočervená koule na obzoru se potápěla s nimi. Pokračovat ve čtení
Dopsal jsem hororovou povídku. Původně jsem ji chtěl poslat do soutěže, trochu jsem se ale odklonil od tématu dovolené. Proto ji zveřejňuji zde a budu rád za každý váš komentář a poznámku. Povídku nazvanou Molo si můžete přečíst na tomto webu nebo si ji stáhnout a vychutnat na vaší oblíbené čtečce. Spolu s dalšími názory je také k dispozici na tomto fóru.
Stáhnout v PDF: Molo.pdf
Stáhnout v TXT: Molo.txt
Našlapoval pomalu a s jistou obezřetností, stará dřevěná podlaha pod ním ale přesto vrzala. Chybělo mu několik kroků k tomu, aby se znovu ocitl mezi dveřmi. Míjel otlučený stůl s několika zásuvkami, do nichž neměl odvahu nahlédnout. Na jeho masivní desce stálo špinavé a napůl roztříštěné zrcadlo. Přenesl váhu celého svého těla na levou nohu a ruku přitom natáhl po okraji dveří s úmyslem je za sebou tiše zavřít, aby nebylo zřejmé, že se zde pohyboval. Za jeho zády se náhle ozvala krátká a hluboká rána, kterou několik prvních vteřin nedokázal přirovnat k ničemu známému.
Ztuhl. Stál jako socha nehybně na okraji místnosti, přesto mu krev v žilách kolovala tak rychle, jako by se právě účastnil běžeckého maratonu. Tlukot jeho srdce dosáhl svého maxima a téměř přehlušoval ručičku starobylých hodin visících na tapetované zdi po jeho pravici. Do šedivého a prachem zamořeného pokoje teď pronikalo ještě méně slunečních paprsků, než tomu bylo před chvílí. Spočítal by je i se zavřenýma očima. Dýchal s otevřenými ústy, ve kterých průchodem prachu do jeho plic vyschly i ty poslední kapičky slin, někde hluboko v krku ho s každým nasátím vzduchu šimraly neviditelné chloupky.
Čas jako by se zastavil, pouze proud potu se mu z čela vlivem zemské gravitace nezadržitelně sunul k plesnivým parketům. Odlepil se od jeho strnulého obličeje, a než stihl zasténat při styku s podlahou, změnil se v cosi, co připomínalo miniaturní kostku ledu. Dopadl a u jeho nohou se rozlétl na kusy. On se ani nepohnul, místnost teď připomínala velký mrazák, do kterého běžně zavírá kuřata, nikdy se v něm však sám neocitl. Teplota klesla hluboko pod bod mrazu a těsně za sebou uslyšel hlasitý nádech následovaný chraplavým a dlouhým vydechnutím. V následujícím okamžiku ucítil bez varování silnou palčivou bolest, která mu znemožnila se otočit. Neměla začátek ani konec, najednou existovala a cítil jen rozdováděné řeky zběsile se linoucí záhyby jeho těla. Když sklopil oči zarudlé silnými žilkami, měl už košili promáčenou sytě červenou, železnou tělní tekutinou. Z levé části hrudi mu trčel velký a dobře nabroušený kuchyňský nůž. Pokračovat ve čtení