Hodiny

 28.6.2014 |  moje tvorba |  Petr Loukota

V literární soutěži Vidoucí 2014 jsem se s povídkou Hodiny probojoval do druhého kola a skončil na 18. místě. V soutěži bylo celkem 72 povídek. Mou v pořadí třetí povídku s prvky sci-fi, hororu a detektivky si můžete přečíst zde nebo ji stahovat ve formátu PDF či TXT. Rovněž mě potěší vaše názory, postřehy a připomínky. :)

Stáhnout v PDF: Hodiny.pdf
Stáhnout v TXT: Hodiny.txt

 

Za klapotu podpatků jejích černých kozaček se vynořila zpoza rohu a pozdní odpolední slunce ji udeřilo do tváře.

Lidé kolem ní pluli jako plachetnice na moři, zatímco ona se topila mezi špinavě vyhlížejícími fasádami a prosklenými výlohami lákajícími na zlevněné oblečení a čerstvé pečivo. Ulicemi se proháněl podzimní vítr, jenž zběsile zametal listí zbarvené do oranžova, nedopalky cigaret i černobílé kusy novinového papíru. Ruch přelidněného velkoměsta doplňovalo troubení automobilů, jejichž průměrnou rychlost i ti nejpomalejší chodci převyšovali takřka dvojnásobně.

Zastavila se. Kolem se proplížila stařenka opírající se o hůl, následoval ji mladík s podivným účesem a bundou s nápisem Death metal is not dead. Zaostřila na všechny světové strany – na protější chodník, do poblíž stojící telefonní budky, na chlápka vietnamského původu ve stánku s hamburgery. Nic.

Vzpomněla si, jak její dlouholetý kolega a dobrý přítel Petr zahřměl poté, co mu před dvěma dny volala a svěřila se, že ji někdo sleduje. Byla si tím jistá. Naprosto jistá. Chladný listopad na jejím zátylku vystřídal dech žhavý jako láva. Viděla stín. Slyšela kroky. Přibližovaly se. Otočila se. Nic.

„Že by tajný ctitel, co? To víš, takovým kočkám, jako jsi ty…“

„… se každej normální chlap chce dostat mezi nohy. Říkal jsi.“

„No vidíš, že to chápeš. Chacha.“

Obrátila oči v sloup.

„A co tvůj dávný milenec, hm? Však víš, koho myslím. Ten ulízaný svalovec. Jak že se jmenoval? Robert? Radim? Richard?“

„Roman.“

„To je fuk.“

Vysvětlila mu, že Romana několik let neviděla. Totéž poznamenala na adresu dalších sedmi mužů, které zmínil. Než po půl hodině zavěsila, slíbil, že ji zítra doprovodí domů. A také tak udělal. Jenže to bylo včera. Teď je tu zase sama. V hlučném davu, se kterým ten cvok snadno splyne. Do háje!

„Pšejete si, slešno?“ zeptal se Vietnamec.

Jejich pohledy se střetly a ona pochopila, že celou dobu zírala na hamburger zvaný Big Burger XXL, který podle jejího odhadu vážil alespoň dvě kila. Ještě jednou se ohlédla přes rameno, pak zavrtěla hlavou a rozhodným krokem pokračovala za sluncem.

O třináct minut později se ocitla před vchodovými dveřmi panelového domu, v jehož čtvrtém patře se nacházel její byt. Postranní ulička působila klidným dojmem. Lidé se jí vyhýbali. Opodál se mezi krabicemi povaloval bezdomovec.

Rozepnula kabelku, aniž by ji sundala z ramene, a nahmatala klíče. Pohlédla na jmenovky u zvonků. Zamyslela se. Pak klíčem otočila v zámku a znovu se zamyslela. Po dvou minutách lomcování svírala lísteček v dlani a vcházela do dveří.

Řev velkoměsta zůstal venku. Ticho, které se rozhostilo, nadobro roztrhal až motor výtahu. Vyčkávala, pak nastoupila a stiskla čtyřku. Znovu vyčkávala. Jakmile sebou výtah cukl, udělala dva kroky vpřed a zoubky klíče od jejího bytu zacvrlikaly.

Bývala by kabelku i kabát mrskla na věšák, opřela se zády o zelenkavou tapetu, zula se a postavila vodu na její podvečerní dávku kofeinu. Toho dne však spatřila stín, siluetu postavy. Muže chrlícího lávu. Na jejích ústech přistála jeho ruka a škubla jí hlavou do strany, div jí nezlomila vaz. Pokusila se vykřiknout. Marně. Nádech jí do plic nepřivedl žádný kyslík. Do odhalené části krku se jí zabodla jehla injekční stříkačky, která během několika vteřin vyprázdnila svůj obsah. Lokty zvedla k uším a ve snaze nahmatat za sebou jeho tvář rukama zběsile mávala za hlavou.

Jenže účinky injekce na sebe nenechaly čekat. Zažloutlý kousíček papíru s jejím příjmením se neochotně snášel k zemi.

 

 

Nahé tělo Ivany Procházkové se pod peřinou otočilo o sto osmdesát stupňů a na špičce jejího nosu spočinuly první paprsky ranního slunce. Ložnicí se neslo vysílání celorepublikového rádia, ve kterém moderátor znovu přál krásný den všem posluchačům a oznamoval, že ručičky na hodinách ukazují minutu před půl osmou.

Otevřela oči.

„Připomeňme, že hostem dnešní ranní show bude úspěšná a oblíbená spisovatelka. O koho jde? Dozvíte se za pár desítek minut. Zatím zůstaňte s námi a…“

„Sakra. SAKRA!“

Peřina přistála poblíž nočního stolku a ze spící spisovatelky se stalo tornádo točící se kolem šatní skříně. Vzduchem létaly kusy spodního prádla, střídaly je pestrobarevné svetry a halenky.

O čtyři minuty později, během kterých stihla jindy přes dvacet minut trvající koupelnu následovanou snídaní, seděla za volantem svého vozu. Sotva motor zachrochtal, listí poskakováním po silnici oznámilo, že byla ta tam. Její dům stál na okraji města a dostat se do centra jí při dodržování dopravních předpisů trvalo asi půl hodiny. Ona měla jen polovinu času.

Rafička tachometru tancovala kolem osmdesáti kilometrů v hodině, a to až do doby, kdy bezplatně zaparkovala na placeném parkovišti ležícím jen dvě ulice od budovy rádia. Vystoupila, zabouchla dveře a blinkry jí na rozloučenou zamrkaly. Pak přebíhala silnice, až se konečně ocitla v recepci. Pozdravila a vydala se po schodech. O dvě patra výše spatřila dveře studia, které se s její následnou omluvou za pozdní příchod rozletěly dokořán.

„Ivana Procházková, host dnešní ranní show. Vítejte.“

„Pěkný den, děkuji za pozvání.“

„Jste udýchaná. Zaspala jste?“

„Ano.“

Moderátor se o požitek z pohledu na rozcuchanou, nejslavnější spisovatelku v zemi podělil s ostatními. Poté se zasmál a pokračoval.

„Za pár dní vychází vaše nová kniha – Smrtící polibek. Povězte, proč by si ji čtenáři měli koupit?“

Začala u své první autogramiády, u nadšených výrazů ve tvářích čtenářů. U toho, jak několik dní poté hleděla na televizní program a uvědomila si, že lidé milují psychopaty. „Protože každý z nás je tak trochu psychopat.“ U toho, že čtenáře baví násilí – páchané na ženách, nemocných, bezbranných, nevinných – a detektiv se špetkou humoru. „Jako princ v pohádce.“ Kaluže krve a zpřelámané kosti místo všemocných čar a kouzel.

„Taková je vaše současná tvorba?“

„Ano.“

„Detektiv na stopách vražd, brutálnějších než kdy předtím?“

„Ano.“

„Mysleli jsme, že brutálnější už být nemohou.“

Zasmála se. „Lidská fantazie je svět s neomezenými možnostmi. A i já jsem psychopat, stejně jako vy…“

„Děkuji.“

Mikrofon znovu polykal její zvučný smích. „… jako vy a všichni čtenáři. Tedy věřte mi, že mohou.“

„Nemáte strach, že některý z psychopatů se vaší knihou inspiruje?“

„Zbrojní průkaz.“

„Prosím?“

„Lidé žádají o zbrojní průkaz, a pak po sobě střílejí. Je to snad chyba státu? Dává si stát za vinu, že vydal oprávnění k držení střelné zbraně člověku, který je schopný ublížit sobě nebo svému okolí?“

„Rozumím.“ Moderátor přikývl. „Na kolik odhadujete úspěšnost vaší knihy, co se počtu prodaných výtisků týče? A jak vysvětlíte to, že stíháte vydat i tři tituly za rok?“

„Určitě několik tisíc během prvních čtyřiadvaceti hodin. Na tu druhou otázku neexistuje odpověď. Psaní mě baví, je to celý můj život.“

„Ambiciózní předpoklad. Avšak s vaší současnou popularitou to nebude problém.“

Žádná reakce.

„Nic nám k tomu nepovíte?“

„Promiňte, ale neslyšela jsem otázku.“

Z reproduktorů po celé zemi se neslo tentokrát moderátorovo řehtání.

„Zopakujete nám, jak jste se k psaní dostala?“

„Jako malá holka jsem milovala příběhy. Přesto jsem s psaním začala až kolem dvaceti. Tehdy jsem svůj první rukopis odložila do skříně, kde ležel několik dalších let. Našla jsem ho, když jsem se stěhovala. Po dvou přečteních jsem si uvědomila, že to není špatné. Tak jsem dopsala poslední kapitolu. A měla jsem štěstí, vydali mě na první pokus.“

„Co vaší spisovatelské kariéře říká manžel a děti, jsou na vás pyšní?“

„Přirozeně. Podporují mě. Občas přicházejí s nápady na nové zápletky.“

„Používáte je?“

„Ano, někdy ano.“

„A evidentně se vám to vyplácí,“ pronesl moderátor s úsměvem. Pak posluchačům znovu zopakoval její jméno a rozloučil se poděkováním za rozhovor.

„Já také děkuji.“

„Ještě poslední otázka. Před časem jste pro jedny bulvární noviny uvedla, že spáváte nahá. Tato slova stále platí?“

Ivana Procházková vstala a vydala se ze studia. Chodbou se rozléhalo klapání podpatků.

 

 

Ručičky na hodinách ukazovaly za sedm minut půl páté. Nebylo poznat, zda ráno či odpoledne, ona však věděla, že odpoledne. Ciferník zasazený v kusu masivního dřeva ve tvaru osmiúhelníku byl přikryt sklíčkem příliš zašlým na to, aby odrážel její modré oči a vlnky jejích vlasů. Přesto nešlo přehlédnout, že se ručičky nehýbou. Onomu času dlouho nepřisuzovala význam. Pak zjistila, že právě v tu dobu její dědeček zemřel. Jeho srdce přestalo bít, tikání ustalo. Právě v tu dobu se stala novou majitelkou.

Stará, prkenná podlaha se na půdě jinak moderního domu zasluhovala o atmosféru devatenáctého století. Střecha byla podepřena trámy, sluneční paprsky se prodíraly šedým prachem, který nehybně visel ve vzduchu. Ivana Procházková měla v ruce dnešní tisk, který s každým otočením stránky hlasitě zašustěl.

„Knihkupectví praskají ve švech. Během prvních dvou dnů prodeje zmizela z pultů polovina výtisků.“

„Talent a nezkrotnou touhu psát jí můžeme závidět. Letos druhá kniha Ivany Procházkové láme rekordy.“

„Daniel na stopě brutálnímu sériovému vrahovi. Šokující, chytlavé, děsivě zábavné.“

Její oči klouzaly po novinovém papíře. Dobře věděla, co bude následovat. Do týdne bude vyprodáno, poskytne desítky rozhovorů, rozdá tisíce podpisů. Během měsíce jí nabídnou filmové zpracování. Zažila to už dávno. Dávno předtím, než se to stalo. Hodiny tehdy ukazovaly za pět tři čtvrtě na osm.

Psal se rok 2004, jí bylo pětadvacet. Půvabná, krásná, dvě malé děti. Chystal se úklid půdy a ona doufala v bleskovou rekonstrukci. Její manžel byl zlatíčko, krátce po jejím nastěhování jí dovolil přivést s sebou i veškeré harampádí. A schovat ho někam, kde nebude vidět. Když se proto půdou prodírala, nacházela poklady.

Osmiúhelník ležel až na dně nejhlubší krabice. Otočila ho. Za sedm minut půl páté. Netikal. Opatrně sundala sklíčko a uchopila menší z ručiček. Posouvala ji. Půl páté, pět, šest, půl osmé, za pět tři čtvrtě na osm.

Nic. Hodiny odložila a vydala se pro něco, co by je přimělo k životu. Cestou zakopla o štos papírů pevně svázaných do jediného balíku. Zasténala. Kdy ho sem dávala?

Dřevěné schody pod její vahou prosebně sténaly. Na předposledním z nich se zastavila. Naslouchala hlasům ozývajícím se z kuchyně. Její manžel a nějaká žena. Návštěva? Po špičkách se plížila vpřed. Zpomalovala. Zadržela dech. Ten hlas jí byl povědomý. Znala ho. Vykoukla zpoza rohu. Nevěřícně zamrkala.

Tehdy poprvé cestovala časem, spatřila sama sebe. Pochopila, že dědečkovy hodiny neukazují čas. Srdce jí bušilo. Trvalo několik vteřin, než se znovu nadechla. Zavrávorala, dlaní se přidržela zdi. Cestou zpět na půdu sebrala od krbu noviny. 2015, stálo v nich. Z balíku papírů, o který znovu zakopla, se dočetla o sobě coby slavné spisovatelce.

Ivana Procházková ještě stále svírala dnešní tisk. Odložila ho. Vzpomněla si na jednu z otázek moderátora.

„Jak vysvětlíte to, že stíháte vydat i tři tituly za rok?“

Představovala si zájem novinářů o její osobu, kdyby věděli, že cestuje časem. Pak se znovu zahleděla na hodiny. Za sedm minut půl páté. Snažila se odolat, ale touha po poznání byla silnější. Co bude za patnáct let? Rozhodla se to zjistit. Ručičky se po ciferníku znovu posouvaly.

 

 

Od chvíle, co jí vší silou ucpal ústa, aby nemohla křičet, až do doby, kdy se její bezvládné tělo řítilo k zemi, stihl napočítat do pěti. Jako u ostatních. Geniální.

Rychle uskočil a nechal gravitaci konat její práci. Čas jako by se zastavil. Užíval si to. Slyšel zapraskání, když se její páteř dotkla podlahy. Jako by lámal suché větvičky. Slyšel třaslavý pohyb jejích orgánů. Slyšel lusknutí, když si lebku rozrazila o okraj schodiště stoupajícího do dalšího patra. Jako by rozšlápl oříšek.

Otevřel odemčené dveře jejího bytu, chytl ji za kotníky a vtáhl dovnitř. Zul jí kozačky, pak ponožky. Ty zmačkal do jediné kuličky a nechal do ní nasát kapky krve, které zůstaly na chodbě. Úklid byl rychlý, ale důkladný.

O dvě minuty později ovládal její tělo jako divadelní loutku. Hýbala se přesně tak, jak si přál. Vytáhl z ní injekční stříkačku, sundal jí šálu omotanou kolem krku. Rozepnul jí kabát a pověsil ho na věšák. Svetr i tričko jí vyhrnul k ramenům a nos přiložil k jejímu snědému bříšku. Zhluboka nasál vůni její kůže. Pak jí svršky přetáhl přes hlavu a odhodil je stranou. Zlehka ji nadzvedl a rozepnul podprsenku. Totéž udělal s knoflíkem a zipem jejích kalhot, které uchopil za okraj a stáhl je spolu s růžovými kalhotkami. Podprsenka z ní spadla sama chvíli před tím, než ji položil do vany.

Vrátil se ke dveřím a z tašky, kterou si přinesl, vytáhl svoje nádobíčko – kuchařku pro dospělé a placatý, kulatý kráječ s pevnou rukojetí, ostrý jako břitva, se kterým si ještě nedávno krájel pizzu. Jeho kapesní cirkulárka. Geniální.

Posadil se na prádelní koš. Konečky prstů pohladil knihu ležící mu v klíně. Čtyři sta sedmdesát šest stran, rok vydání 2014. Obálka zachycovala vyšpulené rty – dokonale plné, sytě červené. Jako čerstvá krev. Ať už patřily komukoliv, prosily o polibek. Zahleděl se na jméno autorky. Pak nalistoval stranu čtyřicet tři. Jeho oblíbená pasáž. Četl ji dvaaosmdesátkrát. Několik vět měl podtržených a na vnějším okraji se vyjímala pořadová čísla. Připomínala mu recept na buchtu.

Vstal a zkontroloval, že je pračka v elektrice. Poté otáčel kolečkem tak dlouho, dokud se displej nerozsvítil. Nastavil čas a správnou teplotu. Dvě hodiny, čtyřicet stupňů. Z poličky sundal aviváž a prací prášek a použil je v doporučeném množství. O minutu později vše vrátil na své místo. Zbývalo pračku naplnit. Znovu uchopil kráječ na pizzu a pohlédl na tělo ve vaně.

„Tvoje máma měla pravdu,“ šeptl chladně. „Každej z nás je tak trochu psychopat.“

 

 

Hodiny ukazovaly čtvrt na deset večer. Byl rok 2029.

Ivana Procházková seděla na půdě s hlavou zabořenou v novinových článcích. Před dvěma a půl hodinami zjistila, že její dcera zemřela. Nejhorší smrtí, jakou si uměla představit. Jednou z nejbrutálnějších smrtí, kterou kdy vymyslela. Slané kapky stékající jí po tvářích pleskaly na novinový papír. Ten se před jejíma očima rozpouštěl jako sněhové vločky na dlani.

„Stalo se to deset let poté, co slavná spisovatelka vydala její nejúspěšnější knihu,“ pravily noviny. „Na den přesně.“

Některá média tragédii nazývala krutou daní za slávu, takřka všechna pak vyjadřovala soustrast rodině a pozůstalým. Zároveň zdůrazňovala surovost, s jakou byla vražda provedena. I zkušení detektivové byli v šoku. Řada z nich se zdržela jakéhokoliv vyjádření pro tisk a někteří dokonce odmítli účast na vyšetřování tohoto případu.

„Nikdy jsem nic takového neviděl,“ zněla jedna z mála výpovědí policisty zasahujícího na místě činu.

Jakmile se potvrdily spekulace o tom, co se vlastně stalo, novináři poprvé upozornili na podobnost případu s jednou z kapitol knihy Smrtící polibek. Později se ukázalo, že další dvě brutální vraždy, které se pravděpodobně odehrály před vraždou pětadvacetileté Simony Procházkové, byly zřejmě inspirovány stejnou knihou, a má je tedy takřka určitě na svědomí stejný člověk. Policisté prověřili okruh přátel a známých všech tří obětí a po čase vyloučili, že by vraždil některý z nich. Přestože několik prověřovaných osob znalo všechny tři dívky, nikdo neměl k vraždě dostatečný motiv a především v době některé z nich byl někde jinde, což potvrdil přinejmenším tucet svědků.

„Volala mi dva dny před tím, než se to stalo. Byla rozrušená. Pořád opakovala, že ji někdo sleduje a že jí musím pomoct. Další den jsem ji doprovodil domů. Pozvala mě na kafe a působila klidně, vesele. Myslel jsem, že je vše v pořádku. Jenže den nato… Proboha… Kéž bych tomu mohl zabránit,“ neskrýval emoce jeden z kolegů Simony Procházkové, který se krátce po rozhovoru zhroutil a potřeboval lékařskou pomoc.

„Všechny tři dívky měly z práce namířeno domů. Když se druhý den neukázaly a nezvedaly telefon, byla přivolána policie. Ta násilím vnikla do jejich bytů a právě tam byla jejich těla – nebo to, co z nich zbylo – nalezena. Přesně jak ve své knize napsala Ivana Procházková. S jedinou výjimkou. Policie vraha dodnes nedopadla. Nejen že se těl zbavil takovým způsobem, že nebylo možné určit ani dobu smrti, ale navíc na místě činu nezanechal žádné stopy. Žádná vlákna, zbytky DNA, otisky prstů, nic.“

„Rodiny obětí událost velmi zasáhla. Slavná spisovatelka strávila několik měsíců v péči psychologů a nám se ji v místě jejího bydliště nepodařilo zastihnout. Pochopitelně od té doby nevydala žádnou knihu, dokonce usilovala o stažení dosavadních výtisků z prodeje.“

Ivana Procházková udeřila pěstí do podlahy tak silně, až cítila, jak se půda otřásla. Oči měla zalité slzami. Znovu se jí vybavila slova moderátora.

„Nemáte strach, že některý z psychopatů se vaší knihou inspiruje?“

Udeřila ještě silněji. Vedle ní to zarachotilo a hodiny opřené o dřevěný trám se sklouzly a zůstaly ležet ciferníkem vzhůru.

Dýchala zhluboka, uklidnila se. Čekala, až pláč ustane. Věděla, co musí udělat.

 

 

Dupla na brzdu, div neprolítla čelním sklem. Kola jejího automobilu zakvílela, načež se ozval klakson.

„Uhni, ty pitomče!“

Město ovládala dopravní zácpa a nervozita řidičů sílila. Poslední číslici na displeji palubní desky vystřídala číslice o jedničku vyšší. 17:16.

V osudový den Simona podle všeho končila v práci v pět. Několik svědků potvrdilo, že kolem čtvrt na šest kráčela ulicí, která byla nejkratší cestou k jejímu bytu. Víc nikdo nevěděl. Ovšem za předpokladu, že se nikde nezdržela, dorazila domů pár minut před půl šestou. Vše nasvědčovalo tomu, že vrah na ni čekal a že ho sama pustila dovnitř, když odemykala.

Sluneční paprsky ji píchaly do očí. Zamžourala a sklopila stínítko. 17:17.

Než Ivana Procházková opustila svůj dům, nastavila ručičky hodin tak, aby ukazovaly rok 2024. Protože za ta léta nepřišla na to, kolik minut na dědečkových hodinách je jeden rok, musela experimentovat. Využila při tom osvědčenou metodu s novinami. Trefit se na den, kdy její dcera zemřela, chvíli trvalo, ale povedlo se. Pak stačilo, aby se její já z přítomnosti proplížilo kolem jejího já z budoucnosti, což byla maličkost.

17:18.

Až se vrátí do roku 2014, bude vědět, že za deset let její já z minulosti zachrání její dceři život. Doufala, že to bude fungovat.

17:19.

„Do háje!“

Sešlápla plyn k podlaze a o půl metru posunula auto, jehož řidič věčně troubil. Pak zařadila zpátečku a manévr Jamese Bonda zopakovala. O půl minuty později stála na chodníku a omlouvala se vyděšeným kolemjdoucím. „Zásobování drogérie, promiňte!“ Klíčky nechala v zapalování a rozběhla se za sluncem.

„Pšejete si, mladá paní?“

„Neviděl jste tuhle ženu?“

„Tu? Ach ano, šla pšímo tudy.“ Vietnamec jí ukázal směr plastovou vidličkou. „Můšu vám nabídnout náš Big Burger XXL?“

Během tří minut se ocitla v uličce, na jejímž druhém konci se válel bezdomovec. Dlaněmi se opřela o kolena a zhluboka dýchala. Před očima měla mžitky. Jakmile se napřímila, vyrazila k nejbližšímu vchodu. Tomu s číslem 14.

„Pro, Pro, Pro… Sakra!“

Simonin zvonek chyběl, byl tu jen jeden nepopsaný. Zazvonila na něj. Čekala, přešlapovala. Nic. Zkusila první shora.

„Haló?“

„Dobrý den, tady Simona. Procházková,“ dodala rychle. „Zapomněla jsem si klíče, otevřela byste mi, prosím?“

„Á,“ vyhekla stařenka, jakože pochopila, o koho jde. „Samozřejmě, drahá.“

Dveře se rozdrnčely a ona vtrhla dovnitř. Ticho, které se rozhostilo, rozerval až motor výtahu, který se k ní snášel snad až ze střechy. Nemohla čekat, vydala se po schodech.

Brala je po dvou. V prvním patře měli návštěvu, soudě podle počtu bot. Ve druhém to páchlo kolínskou a ve třetím na ni čekala babička, na kterou zvonila. Tedy čekala na Simonu. Aby jí předala náhradní klíč. Proto její o dvacet let starší matku ignorovala. Když Ivana Procházková dobíhala do čtvrtého patra, dveře přímo před ní se prudce zabouchly. Přistoupila blíž a pohlédla na cedulku pod kukátkem.

Zabušila. „Simono?“

„Simono, jsi tam?!“ Její křik se chodbou nesl jako nevěsta v ženichově náruči.

„Simonka je dole, musely jste se minout,“ zaskřehotala stařenka.

„To mi ještě scházelo,“ pomyslela si.

Ivana Procházková si později nemohla vzpomenout, co se potom stalo. Měla však za to, že se dveře od bytu její dcery otevřely a něco ji udeřilo do obličeje. Každopádně slyšela stařenku ještě něco mumlat. Jen nevěděla co. Mžitky před jejíma očima se měnily v absolutní tmu.

 

 

Koupelna se na několik hodin proměnila v řeznictví. Dveře byly zavřené, škvírou mezi nimi a kobercem proudil čerstvý vzduch. Ona ležela ve vaně. Nemohla se bránit, nemohla křičet. Ale cítila všechno. Alespoň dokud neomdlela. Nebo dokud jí neuřízl hlavu. Geniální.

Postupoval přesně podle kuchařky. Nejdřív prsty pravé ruky, pak levé nohy. Pak obě zápěstí. A tak dále. Nevěděl, proč to takhle napsala. Ale respektoval to.

Zanedlouho byla pračka plná a ve vaně zbylo to, co mělo. Kosti a jediný orgán. Ten nejdůležitější. Ten, co do těla pumpuje krev. Vzal ho do ruky a zabalil do igelitového sáčku. Kosti složil na hromádku a začal s úklidem.

Hotovo. Těsně před odchodem stiskl start a pračka zlověstně zabublala. Dveře koupelny za sebou zavřel. Doufal, že ji nevzbudí. Naposledy jí pohlédl do tváře. Pak ji překročil a z bytu se vypařil.

Když se Ivana Procházková probudila, začínalo svítat. Na sobě měla to, v čem přišla. Přesto byla promrzlá a vyčerpaná. Pachuť v ústech jí napovídala, že spala dlouho. Škubla sebou. Vmžiku seděla. Prohlédla se, od hlavy k patě. Byla celá. Díky Bohu!

Vběhla do koupelny, rozsvítila. Upřela zrak na pračku. Displej oznamoval, že praní skončilo před sedmi hodinami. „Ne…“ Otočila kolečkem a pračku vypnula, pak se zarazila. Kolem bylo čisto. „Prosím, ne…“ Zaostřila na vanu. Viděla jen okraj. Přistoupila blíž. Jeden krok, druhý, třetí.

Když byt o pár minut později opouštěla, věděla, že vrah z čtvrté kapitoly její knihy nevynechal jediný detail. Alespoň ne ten, co se týkal vraždy. Kosti byly poskládány tak, aby tvořily osmiúhelník, zbytek těla se rozmáchal v pračce. Koš na prádlo byl prázdný. K tomu přidal lahůdku, třešničku na dort. Ji.

Chtěl, aby trpěla. Za všechny oběti, za všechny psychopaty. Proto ji nezabil. Svým příchodem mu vlastně nahrála. Za pár hodin objeví policie její vlasy na místě, kde spala, a otisky prstů v koupelně. Z rozboru zvratků v umyvadle zjistí, co jedla, kdy jedla. A pokud během deseti let zásadně nezmění jídelníček, i to bude důkaz proti ní.

Přijdou si pro ni. Usvědčí ji. Brzy.

Pospíchala k jejímu domu. Cestou na půdu zjistila, že v roce 2024 bude den po vraždě její dcery v blahu nevědomosti vypravovat manžela do práce. Jako vždy. Děsivá představa.

Dveře se zaklaply. Hodiny našla na obvyklém místě. Posadila se a myslela na dědečka. Dědečka, který žil tak krátce. Uvažovala, proč se dobrým lidem dějí špatné věci, proč silní vítězí a slabí prohrávají.

Zabořila obličej do dlaní a dala prostor hlasům v její hlavě.

Zopakujete nám, jak jste se k psaní dostala?“

„Nikdy jsem nic takového neviděl.“

„Pochopitelně od té doby nevydala žádnou knihu, dokonce usilovala o stažení dosavadních výtisků z prodeje.“

Otřásal jí pocit viny. Věděla, že musí jednat. Zachránit svou holčičku, zabránit dalším vraždám. Skončit tu noční můru jednou pro vždy.

Vzhlédla, natáhla ruku a ukazováčkem se dotkla menší z ručiček. Zanedlouho poté bylo hotovo.

 

 

Vše odložil. Pak vstal a šel si pro kávu. Měl na to tři minuty a dvacet jedna vteřin. Když se vrátil, na jeho místě seděla žena.

„Á, dobrý den. Už jsem myslel, že nepřijdete.“

„Zaspala jsem, promiňte.“ Vstala a potřásla mu rukou.

„V pořádku.“

O minutu později byli ve vysílání.

„Je dvacátého pátého listopadu 2035, posloucháte ranní show a našim dnešním hostem je Ivana Procházková. Hezký den, vítejte.“

„Pěkný den a děkuji za pozvání.“

„Věnujete se marketingu a jste jedničkou ve svém oboru. Povězte nám, co přesně děláte?“

„Specializuji se na reklamy. Pomocí nich pomáhám firmám prodat jejich produkty. Vysvětluji lidem, že služby, které firmy nabízejí, jsou pro ně užitečné a měli by je využít.“

„Jak jim to vysvětlujete?“

„Poutavými slogany, například. Znáte tu televizní reklamu, o které do rádia nesmím mluvit?“

„Ano, všichni víme, o kterou jde.“

„Tak přesně tu jsem vymyslela.“

„Já to věděl.“

Oba se zasmáli.

„Takže lidi má přesvědčit poutavá reklama?“

„Ano.“

Funguje to?“

„Ano.“

„Hm,“ moderátor uznale pokývnul. „Co dalšího děláte?“ Nevědomky usrkl trochu kávy.

„Píši texty. Ty, co se pak objevují v letácích nebo na internetových stránkách. Náplň práce je stejná jako u televizních reklam. Akorát to pak neběží v televizi.“

„Takže jste spisovatelka?“

„To ne, do toho mám daleko.“

„Knihu jste nikdy nezkoušela psát?“

„Zkoušela. Kdysi dávno. Rukopis mi dlouho ležel ve skříni a jsem si jistá, že jsme ho vzala s sebou, když jsem se stěhovala. Jenže pak byl fuč.“

„Jak to myslíte?“

„Schovala jsem ho na půdě. Ale když jsem ho pak hledala, nebyl tam. Tu půdu jsme tehdy obrátili naruby, věřte mi.“

„Možná někdo chtěl, abyste dělala marketing. Nebo nebyla spisovatelka.“

„Možná.“

„Vy jste vdaná a máte dvě děti, je to tak?“

„Ano.“

„Jak oni hodnotí vaši práci?“

„Kladně, samozřejmě. Pořád věřím, že jsme bývali jediná rodina v zemi, která v televizi sledovala víc reklamy než hlavní program. Myslím, že toto dětem zůstalo dodnes.“

Moderátor položil další otázku. Jenže ona ji nevnímala. Měla zakloněnou hlavu a nepřítomně zírala do stropu. Vzpomínala.

Na druhém konci města seděla v tentýž okamžik s uchem přilepeným na reproduktoru Simona Procházková. Popíjela džus a široce se usmívala. Byla šťastná a spokojená. Přála si, aby ten pocit zažil každý. Pocit, který ji provázel celý život. Pocit hřejivý a neustálý. Pocit, jenž jí den co den připomínal, že má tu nejlepší mámu na světě.

Líbí se vám tento článek? Dejte o něm vědět ostatním

Vaše přátele na sociálních sítích by to mohlo také zajímat.

Přečtěte si, co k článku napsali ostatní

Persefona dne 3.7.2014

Skvělá povídka. Je to napínavé a podnětné.

Napište mi, jak se vám článek líbil

Váš komentář se zobrazí po schválení.

Přečtěte si, co lidé píší k mým dalším článkům

Petr Loukota dne 17.8.2017 k článku Lanovkou z městečka Chamonix na Aiguille du Midi – výhled na Mont Blanc

Dobrý den, česky nevím, ale našel jsem alespoň francouzskou výslovnost. :)

Petr Loukota dne 17.8.2017 k článku Jak jsem pohlédl na dno Grand Canyonu

Skvělé, díky moc za super článek! :)

Peter dne 17.8.2017 k článku Jak jsem pohlédl na dno Grand Canyonu

Čítam, že nepoznáte nikoho, kto bol na dne Canyonu, tak pripájam link na článok, ktorý som nedávno napísal. Boli sme v Canyone pred necelými 2 mesiacmi a dal som to dole a späť behom jedného dňa. Takže ak by to niekto chcel skúsiť, tu je pár rád.

svacina.vladimir dne 16.8.2017 k článku Lanovkou z městečka Chamonix na Aiguille du Midi – výhled na Mont Blanc

Dobrý den. Nikde nemohu najít, jak se to správně řekne česky: “Aiguille du Midi.” Děkuji za odpověď. Zdraví, Svačina

Lubod dne 20.7.2017 k článku Lanovkou z městečka Chamonix na Aiguille du Midi – výhled na Mont Blanc

Dakujeme, pomohlo!

Petr Loukota dne 18.7.2017 k článku Lanovkou z městečka Chamonix na Aiguille du Midi – výhled na Mont Blanc

Dobrý den, děkuji za komentář. Lístky na lanovku Aquille du Midi si koupíte až na místě. V sezóně je tam ale mnoho lidí, a právě proto jsem doporučoval udělat si předem rezervaci na konkrétní čas. Za tu se něco málo platí a lze provést zde.

Lubos dne 17.7.2017 k článku Lanovkou z městečka Chamonix na Aiguille du Midi – výhled na Mont Blanc

Dobry, dakujeme, super clanok! O dva tyzdne sa chystame do Svajciarska a jeden den chceme stravit aj v Chamonix. Trochu tazsie sa mi orientuje v listkoch na Aquille du Midi. Pisete, ze odporucate rezervaciu vopred… Viete nam, prosim, poradit? Dakujem.

Marie dne 9.5.2017 k článku Harry Hole – po stopách slavného kriminalisty

Dobrý den,

myslím, že po přečtení zvážim také návštěvu Osla, a kdo ví, třeba budu mít se zvonkem Harryho větší štěstí…