Už je to tři roky od doby, co jsem se vrátil z východního pobřeží USA. Strávil jsem tehdy týden v New Yorku, pak jsme si půjčili auto a jeli přes Atlantic City, Filadelfii a Washington k Niagarským vodopádům, odkud jsme se vydali navštívit ještě jedno město, a sice Boston. A právě o tom vám dnes chci povědět.

Nemohli jsme sehnat ubytování

Vzpomínám si, že jsme od Niagarských vodopádů vyjížděli v půl deváté ráno a k prvnímu hotelu do Bostonu dorazili až v půl osmé večer. Ano, říkám k prvnímu hotelu, protože právě v Bostonu jsme měli obrovský problém sehnat ubytování. Asi ve třetím hotelu nám řekli, že všechny hotely v okolí Bostonu jsou plné. Byli jsme tak nuceni vydat se po dálnici směr New York a ubytovali jsme se teprve až po 40km jízdy. Jinak cesta od vodopádů do Bostonu byla příjemná – chvíli posloucháte pokyny navigace a pak najedete na dálnici, po které pokračujete stovky kilometrů. V polovině se pak dálnice dělí, jedna část vede do New Yorku, druhá do Bostonu.

Boston Public Garden

Pokračovat ve čtení

Cesta z Washington, D.C. ubíhala rychle, bylo zajímavé sledovat, jak se krajina kolem nás postupně mění. Bylo opět slunečno a v USA v té době panovalo extrémní vedro. Na klimatizované auto si ale netrouflo. Namířeno jsme měli k Niagarským vodopádům, ovšem ještě se zastávkou v Pittsburghu, kde na soutoku dvou řek vzniká řeka Ohio. Toho dne večer jsme tedy dojeli až poblíž tohoto města a ubytovali se již standardně v Super 8. V jízdě už jen několik kilometrů jsme pak pokračovali druhý den po snídani.

V Pittsburghu nás mezi mrakodrapy často nemohla najít GPS, takže nám chvíli trvalo, než jsme soutok našli. U něj se nacházelo parkoviště, které sice nebylo nejlevnější, ale vyřešilo náš problém s parkováním ve městě. Soutok byl od nás jen pár desítek metrů, takže jsme se vydali po břehu jedné z řek, až jsme dorazili k obrovské fontáně a uviděli tu nádheru, kvůli které jsme přijeli. Na internetu naleznete spíše fotografie z druhé strany, my jsme však stáli přímo u soutoku „mezi dvěma žlutými mosty“. Na tomto místě jsme strávili asi dvě hodiny a mimo jiné si natočili také to, jak obojživelný automobil sjíždí ze silnice do řeky. Byl zde opravdu klid a lidí pomálu, krátce po poledni jsme se i my vydali dál na sever.

K Niagarským vodopádům jsme jeli přes město Erie, kde jsme přijeli až k jezeru Erie a po konzultaci s majiteli zaparkovali na parkovišti nějaké firmy. Poté jsme se pěšky vydali k jezeru, kde jsme však nic zvláštního neviděli, a tak jsme asi za hodinu pokračovali podél jezera k vodopádům. Bohužel ani po cestě nebylo nic vidět. Teprve až v Buffalu, když jsme přejížděli most, byl hezký výhled na opravdu hodně vody. K Super 8 jsme po klidných a oproti ostatním americkým silnicím úzkých cestách dojeli asi v půl osmé večer. Na recepci nám řekli, že Niagarské vodopády jsou asi 10 minut chůze, takže jsme se rovnou ubytovali na dvě noci, za asi 110 dolarů za pokoj za noc.

Pokračovat ve čtení

Do Washington, D.C. jsme se vydali z Filadelfie a čekal nás jeden odpočinkový den. Z motelu kousek od filadelfského letiště jsme přijeli na předměstí Washingtonu krátce po obědě a jako většina Američanů se nadlábli v místním McDonaldu. I když už jsme měli domluvené ubytování, nelíbila se nám jak čtvrť plná kriminálních ksichtů (nekecám), tak i špatná dostupnost metra. Podle navigace jsme tedy jeli k dalšímu Super 8 motelu, který byl vzdálený asi 8km od centra Washingtonu s metrem prakticky za rohem. Tam jsme se ubytovali na dvě noci, za asi 100 dolarů za pokoj za noc.

Pokračovat ve čtení

Když jsme se ráno za oblačného počasí rozloučili s Atlantským oceánem, pokračovali jsme v našem cestování po USA a vydali se do Filadelfie. Cesta z Atlantic City netrvala dlouho, zabrala nám jen asi dvě tři hodiny. Celou dobu bylo zamračeno, naštěstí než jsme zaparkovali, udělalo se hezky.

Do Filadelfie jsme přijížděli přes Benjamin Franklin Bridge a po chvíli se ocitli někde poblíž zvonu Svobody. Najít místo k zaparkování však bylo nemožné, a tak jsme zamířili k Philadelphia Museum of Art. A pak zase zpět. A znovu. Jezdili jsme dokola tak dlouho, než nás zastavila policie. :)

Bylo to jako v Need for Speed: Most wanted. Za námi začal houkat obří policejní vůz s blikajícími majáčky. Zastavili jsme tedy na kraji silnice a počkali, než k nám policajt přijde. Rozhovor začínal nějak takhle:

On: „Are you OK?“
Já: „Yes.“
On:“ Are you lost?“
Já: „Yes.“

Následně nám vysvětlil, kde můžeme zaparkovat. Na závěr jsem se ještě omluvil za naši „zběsilou jízdu“ a vypravili jsme se do jedné z ulic. Tím to ale neskončilo. Zaparkovali jsme u něčeho, co vypadalo jako hydrant, a vydali se na obchůzku, jestli je potřeba zaplatit za parkování, případně jak a kde. Ušli jsme asi dvacet metrů a vtom už u našeho auta stál policajt a policistka a dávali nám pokutu. Doběhl jsem za nimi, ale jakákoliv snaha o vysvětlení byla marná, zvlášť když jsme si spletli hydrant s hnusnou železnou mašinou na zakoupení parkovacího lístku (stalo se vám to někdy?). Dostali jsme tedy pokutu cca 32 USD, která nám zajistila celodenní parkování (mimochodem celodenní parkování v centru Bostonu nás vyšlo dráž, takže pokuta byla vlastně výhra) a konečně se mohli vydat na prohlídku Filadelfie.

Za zmínku ještě stojí, že po odchodu policie za námi přišel nějaký místní (vypadal jako Morgan Freeman), a řekl, že jsme pokutu dostat neměli, když jsme „policii přistihli při činu“, a ochotně se nabídl, že vše zařídí. Zavolal na číslo uvedené na ticketu a pak nám na sebe dal kontakt a instrukce, že máme vše vysvětlit v autopůjčovně. No, nebudu vás napínat, pokutu jsme stejně zaplatili. :)

Pokračovat ve čtení

Protože v Americe jsem byl už téměř před dvěma lety, chci své zážitky konečně dovyprávět, než některé detaily zapomenu. A dnes budu pokračovat návštěvou Atlantic City, kam jsme se vydali po šesti dnech strávených v New Yorku a celkem sedmi dnech pobytu v Americe.

Pokračovat ve čtení