Protože v Americe jsem byl už téměř před dvěma lety, chci své zážitky konečně dovyprávět, než některé detaily zapomenu. A dnes budu pokračovat návštěvou Atlantic City, kam jsme se vydali po šesti dnech strávených v New Yorku a celkem sedmi dnech pobytu v Americe.
V autopůjčovně
10. července 2013 dopoledne nás známý zavezl na letiště JFK, kde jsme v jedné z autopůjčoven měli rezervované auto. Rezervaci i platbu jsme provedli ještě z ČR několik týdnů před odletem, k rezervaci potřebujete především mezinárodní řidičský průkaz a kreditní kartu psanou na jméno hlavního řidiče. Autopůjčovnu Dollar jsme našli bez problému, ale protože jsme měli asi dvě hodiny času, čekali jsme. Auto jsme dostali až takřka na čas. Přestože většina Američanů je pozitivně naladěná, paní za přepážkou se zřejmě špatně vyspala. Naštěstí jí ale stačil vlastně jen jeden podpis, odpověď na otázky, zda chceme GPS a E-ZPass (viz dále), a mohli jsme do prostoru s auty. Netrvalo dlouho a přijel chlápek, nechal nastartováno a klíčky v zapalování, a tak se mohlo vyrazit. Při výjezdu z půjčovny si z čelního skla auta čtečkou přečetli čárový kód podobně jako z jogurtu v supermarketu.
Bez navigace ne
Auta v Americe mají jen dva pedály, takže bacha na to, ať na první křižovatce neproletíte oknem. Při našich jízdách jsme využívali GPS, kterou jsme si přivezli z ČR. Fungovala bez problému a díky za to – bez GPS se v USA nevymotáte z místa. Přestože nás navigace včas upozorňovala, na silnicích s pěti proudy se nám dvakrát podařilo přejet odbočku, a tak jsme si objeli celý New York, až jsme konečně přejeli George Washington Bridge a cesta se stočila na jih.
Auto bylo klimatizované, a to tak dobře, že v něm za chvíli bylo 17 stupňů a my se museli víc obléknout. O to větší to pak byl šok, když jsme zastavili a venku bylo přes 30. Dále jsme jednou najeli na sjezd z dálnice, kde jsme nechtěli, a tak si poprvé (a snad i naposled) vyzkoušeli couvání na dálnici. A také se nám párkrát stalo, že jsme projeli platební brány místem pro auta s E-ZPass. E-ZPass je jeden ze způsobů platby mýtného v USA. Jde o krabičku, kterou máte za čelním sklem, ze které se vám strhávají peníze, a mýtné vás také vyjde o něco levněji. My jsme krabičku samozřejmě neměli, takže pak do ČR přišly nějaké pokuty, ale ve srovnání s celodenním parkováním v Bostonu nic strašného.
U Atlantského oceánu
Nic dalšího, zajímavého (kromě zastávky v Burger Kingu na kuřátko) se cestou nestalo, a tak se před námi asi kolem čtvrté hodiny odpoledne objevila oblaka, kolem dokola byla vidět voda a zanedlouho se zjevila i cedule Atlantic City. Od oka jsme to vzali co nejblíž k oceánu a náhodou zaparkovali přímo před motelem Super 8, kde jsme se ubytovali. K oceánu jsme to měli asi 100m. Zde se sluší vysvětlit slovo motel – jde o ubytování s bazénem, vlastní koupelnou a záchodem, televizí, klimatizací, internetem a často i ledničkou. Takže český hotel. Za pokoj pro dva na jednu noc jsme dali 80 dolarů (ale pravda, šlo o nejlevnější ubytování, jaké jsme měli – u Niagarských vodopádů a v Bostonu jsme platili za noc 110 dolarů).
Odpolední a večerní procházka po slavném dřevěném molu byla příjemná. Pobřežní molo se táhne podél oceánu a na druhé straně máte kasína (mimochodem jezdívala sem pařit i partička z HIMYM). Nejprve jsme se však prošli po písčité pláži a namočili si nohy v oceánu, který mi i v červenci připadal pěkně studený. Opodál jsme viděli další molo táhnoucí se do moře, na kterém se točily pouťové atrakce a hrála hudba. Jak se blížil večer, začali se slétávat racci a také vylézat lidé, kteří se chtěli bavit. Když jsme došli až k atrakcím, ocitli jsme se u kasína Donalda Trumpa, na kterém stálo Taj Mahal. Neváhali jsme a vydali se dovnitř. Musím říct, že tolik hracích automatů pohromadě jsem nikdy v životě neviděl.
Asi po čtyřech hodinách od našeho příjezdu se pomalu začínalo stmívat, s čímž nejenže sílil hukot oceánu, ale také se čím dál hůře fotilo. Proto jsme se po vydatném vstřebávání atmosféry vydali na pokoj a s oceánem opět plným vln a válejících se mračen jsme se rozloučili až následujícího rána po snídani, u které jsme mimochodem potkali Čechy (nebylo to poprvé ani naposled). Návštěvu Atlantic City vám při cestování po USA určitě doporučuji, ale jde spíše o záležitost na jedno odpoledne, než na jeden či více dní. A kam jsme se vydali poté? Do Filadelfie, ale o tom zase až někdy příště.