Už je to tři roky od doby, co jsem se vrátil z východního pobřeží USA. Strávil jsem tehdy týden v New Yorku, pak jsme si půjčili auto a jeli přes Atlantic City, Filadelfii a Washington k Niagarským vodopádům, odkud jsme se vydali navštívit ještě jedno město, a sice Boston. A právě o tom vám dnes chci povědět.
Nemohli jsme sehnat ubytování
Vzpomínám si, že jsme od Niagarských vodopádů vyjížděli v půl deváté ráno a k prvnímu hotelu do Bostonu dorazili až v půl osmé večer. Ano, říkám k prvnímu hotelu, protože právě v Bostonu jsme měli obrovský problém sehnat ubytování. Asi ve třetím hotelu nám řekli, že všechny hotely v okolí Bostonu jsou plné. Byli jsme tak nuceni vydat se po dálnici směr New York a ubytovali jsme se teprve až po 40km jízdy. Jinak cesta od vodopádů do Bostonu byla příjemná – chvíli posloucháte pokyny navigace a pak najedete na dálnici, po které pokračujete stovky kilometrů. V polovině se pak dálnice dělí, jedna část vede do New Yorku, druhá do Bostonu.
Boston Public Garden
Do Bostonu jsme vyrazili hned ráno a ihned narazili na ranní zácpu. Nevím, co se v Bostonu konalo, ale silnice o několika proudech byla přeplněná auty. Po chvíli jsme na křižovatce Congress street a Atlantic Avenue našli obrovské podzemní parkoviště, kde jsme nechali auto, a vydali se putovat centrem.
Procházka centrem na jedno odpoledne
Na Boston jsme měli pouze jeden den, a tak nebyl čas navštívit například podmořské akvárium, což musí být neskutečný zážitek. Šli jsme ale podél pobřeží a sledovali, jak jsou budovy Bostonu často zbarvené dohněda, což mu dodává odlišný nádech. Postupně jsme prošli kolem přístavu, zmíněného akvária a kolem hotelu Marriott ve tvaru lodi, až jsme se přes park Kryštofa Kolumba dostali k mostu Leonard P. Zakim Bunker Hill Memorial Bridge, který je pro Boston typický. Po mém návratu z USA jsem byl v kině na filmu Drsňačky se Sandrou Bullock, který se v Bostonu odehrává, a poznal jsem právě tento most.
Od mostu jsme se na chvíli vydali do středu města k Boston City Hall, přičemž cestou jsme minuli pár budov tvarem připomínajících newyorskou žehličku. Viděli jsme také John F. Kennedy Federal Building a Boston Municipal Court Department. Po chvíli jsme došli znovu k vodě, tentokrát k Museum of Science, odkud jsme stejně jako ve Filadelfii obdivovali obojživelné automobily plovoucí po vodě.
Po pobřeží jsme šli tak dlouho, až se před námi zjevila obrovská venkovní koncertní hala Hatch Memorial Shell, a poté jsme zamířili zpět do centra města navštívit dva z městských parků – Boston Public Garden a Boston Common. V těch na vás kromě spousty upravených květin vzbuzujících v člověku pocit klidu a odpočinku i v rušném centru města čeká například socha George Washingtona.
Mrzí mě Harvardova univerzita
Jak se blížily pozdní odpolední hodiny, začali jsme být unavení, a tak jsme se z parků sunuli po Congress street zpět k našemu autu. Protože další den jsme počítali s cestou do New Yorku a pozítří už nám letělo letadlo zpět do Evropy, nechtěli jsme se zdržovat, byť jak jsem říkal, v Bostonu toho lze navštívit mnohem víc. Mrzí mě například Harvardova univerzita, která je sice trochu bokem, než jsme se pohybovali, ale určitě by také stála za návštěvu.
Tři týdny na východě USA utekly jako voda a já přemýšlím, jak bych celý výlet shrnul. Hned jak jsem se vrátil domů, připadalo mi neuvěřitelné, že jsem ještě včera tou dobou stál na letišti JFK a koukal na obří airbus A380. Za ty tři týdny jsem toho zažil tolik, co jindy ne za několik let života, a tak pokud váháte, jestli cestovat nebo ne, tak prostě nepřemýšlejte, kupte letenku a leťte.
Z východu USA si umím představit, že bych se na některá místa (například Boston) už znovu nepodíval, ale třeba New York chci určitě někdy navštívit znovu.