Cesta z Washington, D.C. ubíhala rychle, bylo zajímavé sledovat, jak se krajina kolem nás postupně mění. Bylo opět slunečno a v USA v té době panovalo extrémní vedro. Na klimatizované auto si ale netrouflo. Namířeno jsme měli k Niagarským vodopádům, ovšem ještě se zastávkou v Pittsburghu, kde na soutoku dvou řek vzniká řeka Ohio. Toho dne večer jsme tedy dojeli až poblíž tohoto města a ubytovali se již standardně v Super 8. V jízdě už jen několik kilometrů jsme pak pokračovali druhý den po snídani.
V Pittsburghu nás mezi mrakodrapy často nemohla najít GPS, takže nám chvíli trvalo, než jsme soutok našli. U něj se nacházelo parkoviště, které sice nebylo nejlevnější, ale vyřešilo náš problém s parkováním ve městě. Soutok byl od nás jen pár desítek metrů, takže jsme se vydali po břehu jedné z řek, až jsme dorazili k obrovské fontáně a uviděli tu nádheru, kvůli které jsme přijeli. Na internetu naleznete spíše fotografie z druhé strany, my jsme však stáli přímo u soutoku „mezi dvěma žlutými mosty“. Na tomto místě jsme strávili asi dvě hodiny a mimo jiné si natočili také to, jak obojživelný automobil sjíždí ze silnice do řeky. Byl zde opravdu klid a lidí pomálu, krátce po poledni jsme se i my vydali dál na sever.
K Niagarským vodopádům jsme jeli přes město Erie, kde jsme přijeli až k jezeru Erie a po konzultaci s majiteli zaparkovali na parkovišti nějaké firmy. Poté jsme se pěšky vydali k jezeru, kde jsme však nic zvláštního neviděli, a tak jsme asi za hodinu pokračovali podél jezera k vodopádům. Bohužel ani po cestě nebylo nic vidět. Teprve až v Buffalu, když jsme přejížděli most, byl hezký výhled na opravdu hodně vody. K Super 8 jsme po klidných a oproti ostatním americkým silnicím úzkých cestách dojeli asi v půl osmé večer. Na recepci nám řekli, že Niagarské vodopády jsou asi 10 minut chůze, takže jsme se rovnou ubytovali na dvě noci, za asi 110 dolarů za pokoj za noc.
Plavba lodí do peřejí Niagárů – největší zážitek z východu USA
U Niagarských vodopádů jsme strávili celý následující den a osobně především plavbu lodí hodnotím jako nejintenzivnější zážitek z návštěvy USA. K vodopádům jsme vyrazili hned ráno po snídani. Od hotelu jsme šli uzoučkou cestou, kolem které byla spousta zeleně. Na ni se postupně napojovaly další cestičky. Po chvíli jsme došli až k řece, kde už jsme slyšeli mohutné burácení padající vody. I když řeka byla zpočátku velmi klidná, jak jsme se blížili k vodopádům, proud zesiloval. Zde mě nejvíc překvapilo, že kolem nás nebylo vůbec nic zvláštního – všude klid, sem tam projelo nějaké auto. Opravdu to funguje tak, že v jednu chvíli jste v centru města, po chvíli se kolem vás objeví upravený trávník a stromy a po dalších pár metrech stojíte u slavných Niagarských vodopádů a sledujete tu obrovskou masu vody, jak s ohromným burácením padá kamsi dolů.
Niagarské vodopády jsou něco, na co se vydržíte dívat hodiny, věřte mi. Vodopády můžete vidět z americké a po přejití Rainbow bridge i kanadské strany. My jsme se kochali jen ze strany americké, neboť tehdy ještě platila vízová povinnost a my potřebné doklady neměli. I v Americe ovšem můžete jít na několik vyhlídek, které vám na vodopády poskytnou vždy trochu jiný pohled. My jsme stáli nejprve na pravé straně řeky, poté jsme šli na vyhlídku, odkud vede výtah dolů k plavbě lodí. Poté jsme tu nádheru pozorovali ještě z vyhlídky mezi vodopády a zašli jsme také k Horseshoe Falls, ke kterým jsme předtím pluli lodí. Rozhodně tedy je na co se koukat, proto vám na tento zážitek opravdu doporučuji vyhradit si celý den, ať si ho maximálně užijete.
Vůbec největší dobrodružství pro mě byla plavba lodí do peřejí Niagárů. Nejprve jsme sjeli výtahem, kde jsme dostali pláštěnky – později jsem pochopil proč. Jakmile loď přijela a všichni byli na palubě, mohlo se vyrazit. Loď s námi plula kolem American Falls, a to dostatečně blízko, abychom vlivem větru cítili kapky vody. Mnohem zběsilejší však situace byla, když jsme připluli až úplně pod Horseshoe Falls, kde se loď kymácela, houpala, voda stříkala a všichni v pláštěnkách fotili jak o život, protože tenhle okamžik prostě museli mít zdokumentovaný. Byl to fantastický, neopakovatelný zážitek.
Hned po plavbě lodí jsme se ještě vydali cestou stoupající vzhůru až pod American Falls, kde jsme si vody také užili dost. Teprve poté jsme vyjeli zpět výtahem a znovu sledovali oblaka z kapek vody, duhu, ohromný proud vody a vše ostatní, co k Niagárům patří. Dokonce si vzpomínám, že jsme si odpoledne sedli na lavičku ve stínu a chvíli jen mlčky sledovali předměstí Toronta. Říkal jsem si tehdy: „Ty jo, fakt jsem tady a koukám na Kanadu?“
Přestože někoho prý Niagarské vodopády zklamaly, protože nejsou uprostřed přírody, ale města, mé očekávání rozhodně naplnily a hrozně rád se k nim zase někdy vrátím. Ten zážitek lze slovy popsat opravdu jen těžko, proto se podívejte také na video, které jsem natočil.