Den 5.
Minule jsme dojeli až do města Egilsstaðir, a tak právě odtud jsme po další studené noci strávené v kempu ráno vyráželi. Protože jsme chtěli ještě nakoupit, čekali jsme do 10. hodiny dopoledne, než otevře první obchod (věřili byste tomu?). Mezitím jsme alespoň vzali naftu a zajeli omrknout nedaleký vodopád Fardagafoss.
Naší první opravdovou zastávkou toho dne byl ale vodopád Dettifoss. Jak už jsem zmiňoval v předchozích článcích, vzdálenosti se na východě ostrova zvětšovali, a tak jsme jeli dvě hodiny měsíční krajinou nikoho, kde nehrálo ani radio. Na rozdíl od jihovýchodu ostrova zde ale černou zem občas střídaly nízké zelené porosty, a tak krajina působila alespoň troch živě.
Jeli jsme podle navigace, a tak jsme k vodopádu přijeli na pravý břeh řeky, posledních 30 km po otřesné nezpevněné silnici. Dettifoss tu byl krásný a dalo se jít až k němu. Mělo to ale zádrhel – kousek měl být další vodopád, Selfoss. To bychom ale potřebovali být na druhé straně řeky. Sedli jsme tedy do auta a jeli. Trvalo nám to asi hodinu. Na druhé straně byl každopádně mohutný Dettifoss vidět z výšky, byla tam vyhlídka a procházková trasa i k vodopádu Selfoss. Z této strany to bylo turisticky zajímavější.
Naší další zastávkou byl kráter Stóra-Víti. Ten je úplně jiný než kráter Kerið, který jsme navštívili první den – na dně kráteru je nebesky modrá voda a všude kolem je tmavě hnědý písek. Bylo to pro nás zase něco jiného. Kousek je také lávové pole Leirhnjukur, které nám připomínalo Krýsuvík – chodíte po dřevěném chodníčku a všude kolem vás doutná půda a cítíte síru. Další takovou oblastní byl také Hverir, ovšem s tím rozdílem, že půda je tu velmi aktivní, kouř stoupá do velké výšky a navíc se oblastí můžete i projít bez dřevěných prken pod nohama. Právě zde jsme byli zavaleni největší porcí kouře a chodit v něm byl opravdu zážitek.
Toho dne už jsme jen nakoukli do jeskyně Grjótagjá s termálním pramenem, kde jsme se konečně setkali s kamarádem, co letěl na Island o pár dnů dřív, a pak jsme se ubytovali v kempu u jezera Mývatn za krásných 300 Kč na osobu. Kemp měl záchody i sprchy, dřevěnou boudu pro vaření a ležel přímo u jezera. Krásné místo.
Den 6.
Šestý den neproběhl zrovna podle našich představ. Ráno se nám totiž nešťastnou náhodou podařilo zlomit klíč od auta, takže jsme z kempu nemohli odjet. Řešili jsme to po telefonu s autopůjčovnou, která nám musela doručit náhradní klíč, který měli v Reykjavíku. Z Reykjavíku k jezeru Mývatn a zpět je to 1000 km, takže se k nám klíč dostal až v podvečer a tato nehoda nás po 50% slevě ze strany autopůjčovny vyšla na 30 000 Kč. Zajímavá zkušenost, po které doporučuji se přece jen před dovolenou poohlédnout po nějakém pojištění vozidla půjčeného na dovolené. Samotné autopůjčovny takové pojištění běžně nemají a neumožňují.
Když jsme konečně mohli pokračovat, zajeli jsme k soutěsce Stóragjá a ke kráteru Hverfjall. Ten byl tentokrát bez vody a tvořil ho pouze písek. Museli jsme kvůli němu vystoupat na kopec, odkud byl hezký výhled. Do skalního městečka Dimmuborgir s neobvykle tvarovanými útvary jsme už jen nakoukli a pokračovali v cestě dál. Stavili jsme se u vodopádu Godafoss a toho dne dojeli až do města Akureyri, kde jsme měli hotel. Večerní příjezd do města byl kouzelný – viděli jsme zátoku Severního ledového oceánu, za níž město mohutně svítilo. Jak jsme zjistili dalšího rána, Akureyri je opravdu kouzelné místo.
Den 7.
Akureyri na mě udělalo opravdu dojem. Jde o klidné a čisté město, nad kterým se tyčí krásný kostel, jsou zde malá náměstí a zátoka oceánu s loďmi, které vás vezmou pozorovat velryby. My jsme si plavbu odpustili, přesto dopolední prosluněné město bylo nádherné. Líbilo se mi možná i víc než Reykjavík.
Hlavní cíl naší cesty byl toho dne ale jiný. Pokračovali jsme dál směrem na západ a nejprve se stavili u vodopádu Reykjafoss. Ten bylo docela těžké najít. Od parkoviště jsme šli po louce a doufali, že někam dojdeme. Hned vedle vodopádu je také termální jezírko Fosslaug, které se nakonec ukázalo jako ne příliš čisté, takže jsme se nekoupali.
Typická islandská architektura nás zato dost mile překvapila. Domečky Glaumbær mají přírodní střechu a spolu s přilehlým kostelíkem ukazují, jak se na Islandu donedávna žilo. I zde jsme měli spoustu slunečních paprsků, které okolní krajinu barvily na krásnou zeleň. Domečky je možné navštívit i uvnitř a pozor, dostanete tištěného průvodce v češtině. :)
My ale mířili ještě jednou k Severnímu ledovému oceánu. O mnoho kilometrů dál se totiž nachází Hvítserkur – kus skály podivuhodného tvaru na pobřeží nejstudenějšího oceánu. Při odlivu lze ke skále i dojít suchou nohou, ovšem svah je zde dost strmý. My obdivovali zátoku shora a i z fotky je, myslím, cítit ta mrazivá atmosféra.
Vzdálenosti v této části ostrova jsou od jednotlivých turisticky zajímavých míst pořád dost velké, a tak už nás před ubytováním v dalším z hotelů, který tentokrát vypadal jako bývalý prasečák, čekala jen kamenná pevnost Borgarvirki a kaňon Kolugljúfur. Co se týče pevnosti, šlo spíš o to, co z ní zbylo. V každém případě tolik kamení na jednom místě jsem dlouho neviděl. Místo leží kousek od Hvítserkuru, jinak asi nemá smysl k němu jet, pokud nemáte cestu. Obdobně jsme to měli i s kaňonem, který jsme vyfotili z můstku, který jsme předtím museli přejet autem. To bylo docela děsivé, neboť most nepůsobil zrovna skálopevným dojmem.
Pokračování příště.