Po noci strávené v hotelu jsme se ráno po vydatné snídani vydali vstříc dalším islandským dobrodružstvím. Pokud jste nečetli, mrkněte na minulý článek.
Den 3.
Pokračovali jsme směrem na jih po silnici 1 a naší první zastávkou byl termální bazén Seljavallalaug. Na obří parkovací plochu jsme dojeli po nezpevněné cestě a poté šli asi 20 minut proti proudu řeky, kterou jsme nakonec přešli po ztrouchnivělých prknech a zanedlouho byli na místě. Popravdě, toto místo mě zklamalo. Šlo o uměle vytvořený, byť velký bazén. Právě kvůli jeho velikosti se termální voda v něm nedokázala dobře prohřát. Navíc zde bylo plno lidí a přilehlé budovy na převlečení připomínaly spíše ubikaci bezdomovců. Ale našli se i tací, co zde u hlučné řeky stanovali, takže každému dle jeho gusta.
Pokračovali jsme dál a brzy dorazili k jednomu z nejznámějších vodopádů na Islandu, ke kterému jezdí opravdu všichni. Takže tohle místo čeká i vás. :) Turistů je tu hodně, ale na velké ploše před vodopádem Skógafoss se to ztratí. Pokud vám vysvitne sluníčko, uvidíte duhu a budete ji mít i na fotkách. Úžasná podívaná. Navíc se můžete vydat také nad vodopád a obdivovat ho a okolní krajinu z výšky. Čeká vás ale pěkných pár schodů. My se nahoru samozřejmě vydali. Ještě doplním, že parkování je u vodopádu zdarma, nezaplatíte ani korunu.
Vodopádů už bylo dost, a tak jsme byli rádi, že máme po cestě ledovec Sólheimajökull. Tedy spíše jeho špičku, na kterou se můžete vypravit z asi 20 minut vzdáleného parkoviště. Už po chvíli spatříte v dálce fotogenický ledovec. Je to zase něco jiného. Ledovec je z části bílý a z části šedý od okolního černého písku. Když půjdete dost dlouho, dojdete až na něj. Pokud byste si v turistickém středisku zaplatili, mohli byste dostat i cepíny a další výbavu a jít po ledovci šplhat. To už ale nebylo nic pro nás, obyčejné vesničany z Čech. :)
Na další zastávku jsem se hodně těšil. Jde o vrak letadla (Plane Wreck DC3) na pobřeží oceánu (na pláži Solheimasandur), které se zřítilo v roce 1973. Od té doby tu leží a navštěvují ho davy turistů. Vrak je vzdálený asi 4 km od silnice 1, u které je parkoviště. Cesta k němu je ale příjemná – jdete pořád a pořád rovně, byť cestou kamenitou a s cílem v nedohlednu. Nakonec se ale přes černý písek k letadlu stejně dostanete. Zážitek asi hodně záleží na tom, jaké zde chytnete počasí. Nám to vyšlo a měli jsme krásně sluníčko.
Odpoledne se pomalu chýlilo ke konci, a tak jsme pokračovali dál po silnici 1 až k nejjižnějšímu cípu Islandu Dyrhólaey. Cesta sem autem je skutečný zážitek – štěrk, kopec, sráz, výhled na oceán. Cestou zpět dolů jsme i natáčeli. Každopádně na vrcholu je parkoviště, odkud se pěšky vydáte kolem majáku a obdivujete fantastický výhled na rozbouřený oceán, klidnou pláž, hory, nad kterými se drží mraky… A jít můžete až na nejjižnější cíp Islandu, nebo se s ním vyfotit z pevniny. Toto místo považuji za jedno z nejhezčích z celé dovolené. My pak ještě přejeli na vedlejší pláž Kirkjufjara, kde nás opět přepadl jemný déšť, díky kterému se nad oceánem a útesy vytvořila úžasná duha.
Tento den byl opravdu nabitý. Ještě v podvečer jsme stihli černou pláž Reynisfjara, na které je jedině černý písek, a tak jde spolu s mořskými vlnami o výbornou podívanou. V blízkosti jsou také čedičové skály, se kterými se mnoho lidí fotí. Pokud máte čas a energii, dojít můžete až ke skalním jáhlám Reynisdrangar.
Rozhodli jsme se, že dnešní noc strávíme až v kempu Skaftafell, a tak nás čekal ještě pěkný kus cesty. Během ní jsme se už téměř za tmy zastavili u soutěsky Fjaðrárgljúfur, kde v té době pobíhalo už jen pár dalších turistů. Byli jsme rádi, že jsme alespoň jedno z míst navštívili pozdě večer a zažili tak zase trochu jinou atmosféru. Při cestě od soutěsky nám dopravu komplikovaly ovce, které se promenádovaly silnicí. Dále jsme minuli vodopády Stjornarfoss a Systrafoss a do kempu dorazili až za tmy.
Den 4.
Teprve druhý den ráno po probuzení jsme zjistili, jak to vlastně vypadá tam, kam jsme včera dorazili. Všude byla spousta stanů, na jedné straně kopce a z části ledovec a na druhé straně planina. Noc v tomto kempu byla příjemná, celkem jsme se ve stanu vyspali i přes klasickou zimu.
Auto jsme nechali v kempu a začali šplhat do kopce. Právě tudy totiž vedla cesta k čedičovému vodopádu Svartifoss – Černý vodopád. Šli jsme nejprve do kopce a až jsme vodopád viděli kdesi dole ve skulině mezi stromy, začali jsme sestupovat zase dolů. Fascinovalo mě, jak každý vodopád na Islandu je jiný. Tento se stal dokonce předlohou k nejvyšší budově na Islandu – kostelu v Reykjavíku. Měli jsme hezké počasí, a tak jsme si Svartifoss skutečně užili. Cesta k němu a zpět nám ale zabrala pěknou část dopoledne.
Před odjezdem z kempu jsme museli ještě zaplatit za předešlou noc. To byl skutečně oříšek. Nakonec se nám to povedlo v návštěvnickém centru. Do mašiny na zdi jsme museli zadat také naši SPZ, takže kdybychom se s hledáním, kde zaplatit, neobtěžovali a prostě jsme odjeli, dostali bychom pokutu. Líbilo se mi, jak tento systém funguje na slušnosti a serióznosti lidí. Věřím, že jednou bude něco takového možné i v ČR…
Přejezdové vzdálenosti se začaly čím dál víc prodlužovat. Kolem kostelíku Hofskirkja jsme dorazili až k ledovcům Fjallsárlón a Jökullsárlón. My většinu času strávili u prvního z nich. Lidí tu nebylo mnoho a výhled na ledovec přes ledovcové jezero s kousky ledu byl úžasný. Opět šlo pro mě o jedno z nejhezčích míst Islandu. Kromě krásného výhledu šlo sestoupit až k jezeru a sáhnout si na kousky křišťálově průzračných ledových kousků. Nádhera. Oproti tomu u druhého z ledovců, kde se mimochodem točil James Bond, je obří a přesto přecpané parkoviště a mnoho lidí i autobusů. Toto místo mi přišlo děsně komerční, asi i proto, že je možné si zakoupit plavbu lodí až k ledovci a také proto, že je v blízkosti Diamantová pláž.
Na Diamantové pláži najdete jenom černý písek a také kusy ledovce, které tam zanesl oceán. Při odlivu totiž vytahuje kusy ledu z nedalekého Jökullsárlón a při přílivu je vyhazuje na pláž. Toto místo tak oplývá svou krásou a jedinečností, jinde na Islandu jsme nic podobného neviděli. V moři jsme také zahlédli jednoho tuleně.
Jak už jsem říkal, vzdálenosti byly čím dál větší. Dojeli jsme až do Hoffel Hot Tubs, které se staly dalším místem našeho koupání. Tentokrát šlo o uměle vytvořené bazénky pro cca čtyři lidi s různou teplotou přitékající termální vody. Za vstup se platí pár drobných a místo je čisté, jsou zde převlékárny, sprchy a z bazénku výhled na krásnou krajinu kolem. Lidí jsou tu jednotky, neboť cca odtud se lidé, co přijíždějí na Island jen např. na 5 dní, začínají vracet zpět k Reykvajíku. My ale pokračovali dál, ve městě Höfn jsme natankovali a čekal nás dlouhý přejezd až do města Egilsstaðir.
Lidí i aut čím dál víc ubývalo. Cestou jsme málem srazili ovci, tak pozor na to. Zastavili jsme se také u krásných koní a poté projeli nevybetonovaný tunel ve skále. To už jsme jeli silnicí táhnoucí se nad jihovýchodními útesy Islandu a ten pocit byl úžasný. Kdesi v dálce byl zbytek Evropy. Vybavuji si mrazivě vyhlížející krajinu, kde nikdo nebydlel. Poté jsme se od útesů odpojili a zamířili severně do vnitrozemí. Ještě 3 km od Egilsstaðir jsem nevěřil, že tu nějaké město je. Ale ano, kemp je tu velký, obchodů a benzínek několik. Nakonec jsme ještě stihli večeři v Subwayi – možná pamatujete, jak jsem psal v prvním článku, že Subway je rozmístěn po celém ostrově a stačí si šikovně naplánovat přejezdy. :)