Vzpomínáte na mou sci-fi, hororovou, detektivní povídku Hodiny? Tak asi před rokem a půl jsem napsal její pokračování. Jmenuje se Netančím a znovu v něm vystupuje Ivana Procházková, znovu se vraždí a cestuje v čase. Povídku jsem zaslal do soutěže Vidoucí 2016, a protože jde v porovnání s prvním dílem o slabší kousek, bohužel jsem nepostoupil do druhého kola. Dnes jsem ale obdržel hodnocení porotců, z nichž mi několik dalo Ano, a co víc, řada z nich si na starobylé hodiny po dědečkovi i vraždu s použitím pračky a kráječe na pizzu vzpomněla. A to už je to dva roky, co jsem Hodiny do tehdejšího kola soutěže posílal. To mi udělalo opravdu radost.
Stáhnout v PDF: Netančím.pdf
Stáhnout v TXT: Netančím.txt
Toho dne hustě sněžilo, teploměr ukazoval mínus patnáct stupňů. Stála za oknem, v ruce šálek horkého čaje. Sledovala, jak sněhové vločky padají k zemi. Jak zasypávají silnici, chodník i souseda venčícího psa. Usmívala se. Byla šťastná. Cítila teplo z krbu stojícího opodál, naslouchala praskání dřeva. Domem se nesla vůně vánočního cukroví.
Ve stejném okamžiku se jeho auto sunulo závějemi. Motor kňučel vyčerpáním, stěrače tancovaly kvapík. Ventilace foukala ledový vzduch zvenku na čelní sklo. Jakmile spatřil její dům – byl to ten s vysokou střechou a dvěma sněhuláky na dvorku – přibrzdil a rafička tachometru spadla na nulu.
Otočil klíčem a auto ztichlo, sníh sebou plácal na kapotu. Vyčkával, až se stařík se psem ztratí z dohledu. Zatímco ho sledoval ve zpětném zrcátku, zapínal si kabát ke krku. O deset vteřin později měl nasazené kožené rukavice a jeho sto pětaosmdesát centimetrů se tyčilo vedle jeho vozu.
Rozhlédl se. Nikde nikdo. Naposledy zkontroloval, že má vše, co potřebuje. Pak se rychlým krokem vydal vpřed. Sníh pod ním hlasitě křupal, sněhuláci držící se za ruce jako milenecký pár se přibližovali. Jakmile proplul kolem nich, nadechl se a zazvonil. Uslyšel kroky. Ještě jednou se ohlédl. Barevné šály omotané kolem sněhuláků líně vlály. Pak se dveře otevřely.
Muž byl asi o hlavu vyšší než ona. Na sobě měl černé boty, černé kalhoty, černé rukavice a černý kabát, který mu byl alespoň o dvě čísla větší, neboť mu sahal až pod kolena. Jeho vlasy – také černé jako uhel – byly pokryty sněhovou peřinou.
„Dobrý den, přejete si?“ začala. Její rty ho vábily, jako motýly vábí rozkvetlá jarní louka, hlas měla klidný a vlídný. Přesně jako když ji viděl naposledy.
„Ano, dobrý den. Jmenuji se Martin Brusinka,“ představil se a zdvořile jí podal ruku. To jméno ho napadlo, když si dělal čaj. „Jak to u vás vypadá s předvánočním úklidem? Máte hotovo?“
„Téměř, díky za optání,“ zasmála se. „Ale pokud o to opravdu stojíte, vysavač je v komoře,“ ukázala někam do domu, „a prádlo věšíme…“
„Ale ne, počkejte,“ přerušil ji. „V tomhle nejsem dobrý.“
„Nejste? Škoda.“
Poslouchal, jak se chichotá. Sledoval, jak její křišťálově modré oči poletují ze strany na stranu. Jako čapí mláďata poznávající svět. Vlnky jejích vlasů jako by kopírovaly tok neškodné podhorské říčky. Její snědá pleť připomínala čokoládu. Měl chuť se zakousnout.
„Jde o blížící se plesovou sezónu. Už nechci být za největší kopyto, jestli mi rozumíte.“
„Rozumím.“
„Takže mi pomůžete?“
„Ráda bych, ale bohužel.“
„Proč ne?“ zatvářil se zklamaně.
„Netančím.“
„Netančíte?“
Už to nezopakovala, jen zavrtěla hlavou.
Samozřejmě věděl, že řekne ne. A nemohl se dočkat, až ten okamžik nastane. Až udělá, co se chystal udělat, a řekne, co se chystal říct.
Jeho ruka vklouzla do kapsy kabátu, něco sevřela a pak se drala ven. O pár vteřin později Lenka Laskavá zírala na pistoli, která jí z úrovně pasu mířila do obličeje.
„Nejvyšší čas začít, nemyslíte?“ Pokračovat ve čtení
