V literární soutěži Necronomiconu o nejlepší hororovou povídku s tématem dovolená jsem obsadil 14. místo. V soutěži bylo 52 příspěvků. Moje povídka se časem objeví i na odkazovaném webu, já bych vám ji však rád nabídl už dnes. Stahovat ji můžete ve formátech PDF či TXT nebo si ji přečíst přímo zde. Přeji mnoho čtenářských zážitků a za vaše komentáře budu samozřejmě rád. Díky.
Stáhnout v PDF: Víla.pdf
Stáhnout v TXT: Víla.txt
Slunce už se chystalo ke spánku a on si užíval několik posledních paprsků, které ho příjemně šimraly na odhalené hrudi. Burácení oceánu se začalo vytrácet a mohutné zuřivé vlny se pomalu měnily v klidného a neškodného domácího mazlíčka.
Žlutý pás slunečního svitu táhnoucího se po hladině mu připomínal sílu policejní svítilny v absolutní tmě. Znovu se vznesl, země pod ním zmizela, hodinové ručičky se zatočily opačným směrem a on ještě jednou vedl vyšetřování případu sériového vraha. Jeho soukromý stroj času ho brával o deset let nazpět častěji, než by si přál, jeho mysl však zapomenout nedokázala. Jeho poslední případ, jeho poslední vrávorání místem činu s několika promilemi alkoholu v krvi.
„K čertu s tím!“ zaklel tiše s pohledem upřeným na zrnka písku, která se vlivem teplého vzduchu nad pevninou a chladného nad oceánem vydala na jejich večerní procházku.
Zíral na ty ladné pohyby. Krůčky lehoučké jako šimrání konečky rozevlátých vlasů, dlouhé nohy, tmavě hnědá pleť jako kousky té nejsladší čokolády, tělo pevné a štíhlé jako proutek. Nedokáže jí odolat, má tu nejkrásnější ženu na světě. Její stopy i šlápoty dvou malých kovbojů se táhly od jejich osušky, a jak se vzdalovaly, zmenšovaly se, až se nakonec vypařily jako oblak prachu vznášející se nad městem.
Myšlenky se mu honily hlavou, jako by je posadil na nejdivočejší kolotoč v zábavním parku. Do uší ho teď bodalo krákání desítek nožů poletujících podél pobřeží. Několik racků se posadilo vedle něj, nad oceánem se houpal mohutný, těžký opar. Voda studená jako roztátý sníh mu chladila chodidla, rozžhavený písek stále topil na maximum. Vstal, aby unikl přílivu.
Ucítil kolem kotníku jemné zašimrání, jako by si mušky chtěly hrát. Bylo jich hodně. Víc než hodně. Noha mu mravenčila, a když udělal krok, mušky šly s ním. Obklopily jej jako svého krále a začaly svíjet silou hladového škrtiče. Byly silné a slizké. Zrak mu spadl pod kolena a zastavil se na chapadle připomínajícím hasičskou hadici. Točila se kolem jeho nohy směrem vzhůru a rozhodně se nechystala uhasit jeho žízeň čtyřicetiprocentní minerálkou.
Hadice se prudce napnula. Ozvalo se křupnutí kolenního kloubu a hasičský zásah zřejmě nevydrželo ještě pár dalších, pro chobotnici bezvýznamných kostí. S řevem se zřítil k zemi jako poražený strom a zalapal po dechu. Do úst se mu dostal dosud neškodný písek a rozžhavená zrnka zadřela jeho plíce. Hlasitě vykašlával, chrčel podobně jako člověk s proříznutým hrdlem a cítil, jak ho hasiči táhnou pod hladinu. Zabořil ruce do dna ve snaze se vzepřít vodní příšeře tak silně, až mu kamínky zpřelámaly několik nehtů. S nedostatkem kyslíku ztrácel vědomí, rychle mu ubývaly síly a zoufalé vdechnutí slané vody mu jich moc nepřidalo. Snažil se popadnout dech, snažil se křičet. Marně.
Souboj s chobotnicí měl jasného vítěze. Malá žlutočervená koule na obzoru se potápěla s nimi. Pokračovat ve čtení