O tom, jak jsem v létě 2013 cestoval po východě USA, už jsem vám psal. Tak se pojďme pustit do vyprávění o LA, Hollywoodu, Las Vegas, Yellowstonu a dalších skvostů, které nabízí západní Amerika a které jsem navštívil v roce 2016. I když jsem chtěl začít rovnou San Franciscem, dovolte mi nejprve jeden článek o tom, jaká byla cesta, a především o nevídané ochotě Američanů, se kterou jsme se setkali.
Přes oceán obrovským Airbusem
Na západ USA jsme se vydali ve třech, a to na konci srpna. Končící léto v ČR jsme si rozhodli prodloužit ve slunečné Kalifornii už v březnu, kdy jsme také kupovali letenky. Jako již tradičně jsme využili služeb Student Agency a za 19 000 Kč letěli tam a zpět se společností Air Berlin. Náš let začínal ve Vídni, odkud jsme letěli hodinu a půl do německého Dusseldorfu. Teprve až tam nás naložil obrovský zaoceánský parník, který nás obloukem nesl na druhou stranu zeměkoule.
Před odletem jsme si kromě letenek zařídili ještě ESTU, půjčení auta, ubytování na první noc a pojištění, které od Allianz na 4 týdny (počkat, to jsem neříkal, že? Ano, cestovali jsme po západě USA 4 týdny!) vyšlo na 2800 Kč. Protože náš let z Vídně startoval v devět hodin ráno, jeli jsme na letiště v noci – to byla tedy první noc beze spánku. Bohužel ne poslední.
Hned ve Vídni se mi stala zajímavá věc – zapomněl jsem v kufru, který šel dolů do letadla, jablko, které jsem měl nachystané na snídani. A protože bezprostředně po příletu do USA musíte absolvovat pohovor s imigračním úředníkem, kde mimo jiné zjišťují dovoz potravin, byl jsem na to velmi zvědavý. Naštěstí ovoce nepatří k těm vyloženě zakázaným. Jak to dopadlo? Řeknu za chvíli.
Na dálkových letech je fantastické, jak se usadíte do obrovského letadla, které má kupodivu strašně málo místa na nohy. Let přes oceán kolem Islandu, přes část Grónska, Kanadu a v závěru západní USA trval 12 hodin. Možná přemýšlíte, jestli je to dlouho. Věřte mi, je to dlouho. Zvlášť pro člověka, co se bojí létání jako já. :)
Přílet na San Francisco International Airport a časový posun 9 hodin
Po asi tisíci marných pokusech usnout se lidé a letušky pobíhající po letadle konečně začali chystat na přistání. Pak kapitán konečně řekl „Po pravé straně můžete vidět Golden Gate Bridge a Alcatraz“. Vybavuji si hlavně sluneční paprsky, které do letadla v tu dobu pronikaly okénky. Pak už to byla chvilka, než jsme celí rozlámaní lezli z letadla a měli toho před sebou ještě hodně na to, že už byla v polovině další noc beze spánku. V San Franciscu ovšem hodiny ukazovaly teprve čtyři odpoledne.
Pořád mi v hlavě leží to, co jsem viděl prvně, když jsem vylezl z letadla 9000 km od domova. Kopce. Všude samý kopec.
Za moment už jsme každý zvlášť šli k imigračnímu úředníkovi a odpovídali na klasické otázky, jako odkud jste, jaký je účel vaší cesty, kdy z USA odlétáte, kam pojedete, kolik máte peněz v hotovosti apod. Poslední otázka byla „Vezete nějaké potraviny?“ Řekl jsem, že ano, že jsem v kufru zapomněl jablko. Tím jsem si ovšem poté, co jsme si vyzvedli kufry, vysloužil další kontrolu.
Mimochodem, pobavil mě kamarád, který se do kamery, která vás při vstupu do USA vyfotí, snažil strkat oko.
Muž mě na člověka provádějící kontrolu na letišti přivítal s až příliš vřelým úsměvem a znovu se mě zeptal, jestli vezu nějaké potraviny. Odpověděl jsem stejně a můj kufr projel pásem. Po chvíli už se mnou muž vtipkoval a se slovy „je mi to líto, pane, ale to jablko si zde budeme muset nechat“ mě nechával odejít.
Autopůjčovna se z vás snaží vytáhnout co nejvíc peněz
Zajímavé bylo půjčení auta na letišti.
Do půjčovny jsme přejeli letištním vláčkem a našli jsme správnou autopůjčovnu – Dollar. Myslel jsem, že jen podepíšeme papíry a jdeme, jenže paní za přepážkou se nám byť laskavě, ale zato urputně snažila prodat úplně všechno. Auto jsme měli domluvené a zaplacené předem, zprostředkovala nám je agentura American Tours. Auto na 4 týdny stálo asi 28 000 Kč, přesto nám paní zvládla navýšit cenu ještě o dalších 15. Tak jsme s ní asi dvacet minut mluvili a co nejslušněji se jí snažili vysvětlit, že nepotřebujeme hybrid s příplatkem 10 tisíc, abychom pak ušetřili něco málo na benzínu, taky že nepotřebujeme navigace za X dolarů na den a že nechceme ani E-ZPass. Uf, to auto jsme ale fakt potřebovali. Tak jsme si nakonec vzali jen extra pojištění navíc, které stálo asi 5 000 Kč, a jelo se.
Od Američanů se máme ještě hodně co učit
Vím, že spousta lidí nemá ráda Ameriku a už vůbec ne Američany, ale já si tento odstavec nemůžu odpustit. Prostě vám musím napsat, jací Američané jsou. Představujte si:
Přijedete do hotelu a jeden z kamarádů zjistí, že někde nechal slohu, ve které měl kromě mezinárodního řidičáku i pas. Velký problém. Co teď? Jste na druhé straně planety, máte problém a ten prostě musíte vyřešit. První, co nás napadlo, bylo vrátit se do autopůjčovny, jenže už jsme za sebou měli dvě noci beze spánku, tak jsme raději šli na recepci hotelu, na můj pas se ubytovali (ano, bez pasu vám pokoj v hotelu nikde nedají) a současně poprosili chlapíka na recepci o pomoc. Byl to muž tak v našem věku a zrovna koukal na The Big Bang Theory. :)
Nevěřil jsem tomu, co se stalo. Zeptal se nás, kde si myslíme, že jsme pak nechali a jestli do té autopůjčovny máme číslo. Řekli jsme, že ano, a teď pozor! Recepční vzal telefon, do půjčovny zavolal a vydával se za mého kamaráda, aby vše vyřídil rychleji: „Právě jsem si u vás půjčoval auto a zapomněl jsem tam pas.“
O něco později nám druhá recepční nabízela, že nás na letiště odveze svým autem. Vážně, umíte si něco takového představit v Česku?
Bohužel, pas se po telefonu nenašel, a tak nám nezbývalo, než druhý den ráno jet na letiště znovu. Zajeli jsme do autopůjčovny a hle, kamarádova složka s pasem a vším, co v ní bylo, ležela v krabici ztrát a nálezů.
Amerika je plná lidí, pro které je samozřejmé vám pomoct, když to potřebujete. Přesvědčil jsem se o tom už tehdy na východě ve Filadelfii, a teď jsem se v tom utvrdil hned v den příletu do státu.
Mimochodem, o pár dní později, to už bylo v LA, tentýž kamarád postrádal debetní kartu. Když si vzpomněl, že s ní předchozí večer platil na benzínce, nezbývalo, než se tam vydat. A víte co? Ta karta tam byla, obsluha nám ji ochotně vydala. A nejen byla. Ona tam byla celá, funkční a nikdo se z ní nepokusil vybrat ani korunu. Neuvěřitelné? Podle mě ano. V Česku mám bohužel trochu jiné zkušenosti…
Ale nebojte, příště už vám konečně napíšu postřehy a dojmy ze San Francisca. :)