Naše týdenní cesta po Švýcarsku pokračovala z hlavního města Bernu a hotelu U Babči k další švýcarské nádheře. Tentokrát jsme na dopoledne měli v plánu nedaleký hrad Chillon a na odpoledne Ženevu.
Chillon leží na okraji jezera
Hrad Chillon otevírá poměrně pozdě, o půl desáté, a tak jsme si dopřáli delší spánek a ranní koukání na hory z postele. Po snídani jsme se však vydali na cestu, neboť sjet kopce, na které jsme se minulého večera vyšplhali, chvíli trvalo. Samotné parkoviště hradu Chillon leží sice u silnice, hrad se ale nachází na okraji jezera, které vidíte i z některých oken. A naproti jezeru samozřejmě není nic jiného než hory. Zřejmě i proto je zámek tak hezký. Na parkovišti navíc můžete stát tři hodiny zdarma, což vám i na důkladnou prohlídku s audioprůvodcem určitě stačí. Pro parkování musíte nechat za oknem takové ty papírové hodiny, které my neměli. Na pokladně hradu mi je naštěstí zdarma ochotně vydali.
Chillon Castle
Vstup do hradu Chillon pro dvě osoby s jedním audioprůvodcem nás stal cca 800 Kč. Nebylo to tak drahé, když uvážím, co vše jsme viděli. Audioprůvodce jsme si vyzvedli hned za vstupem v obchodu se suvenýry, kde jsem výměnnou za mp3 přehrávač a sluchátka musel nechat svůj pas.
Prohlídka hradu vás provede veškerými prostory
Už jsem nakousl, že hrad Chillon se mi jak zvenku, tak i zevnitř moc líbil. Bylo to zřejmě tím jezerem a uvnitř systematickou prohlídkou, která vás postupně provází jedním hradním prostorem označeným číslem za druhým. V některých prostorech byl text v angličtině a dalších jazycích, případně interaktivní obrazovka se sluchátky, v dalších si musíte vystačit s audioprůvodcem (v angličtině). Vzpomínám si, že jsme se od hradního nádvoří nejprve vydali do níže položené vinice či mučírny, a později jsme se po schodech šplhali až do hradních věží. Z oken vinice bylo vidět, jak blízko jsme hladině jezera, z věže jsme naopak zahlédli i naše auto na parkovišti.
Celkově vzato byl Chillon zřejmě nejhezčí hrad, který jsem navštívil. Pokud budete mít cestu, rozhodně mu dvě tři hodinky věnujte.
Ženeva – sídlo OSN
Cesta kolem Ženevského jezera
Dlouho jsme přemýšleli, zda se do Ženevy vypravit severní, nebo jižní stranou jezera. Nakonec jsme zvolili tu jižní, neboť vedla blíže k jezeru a slibovala hezčí výhled. Jak jsme ale následně zjistili, ten zdaleka nebyl takový jako kolem jiných jezer, kde vedla Grand tour Švýcarskem. Nejzajímavější mi po cestě připadaly některé francouzské vesnice (ano, kus cesty projíždíte Francií), kde byly pro Francii typické úzké uličky s hromadou aut po stranách. Další zajímavost přišla až před Ženevou, kdy jsme už z dálky viděli obrovský vodotrysk coby jednu z hlavních turistických atrakcí. Když jsme kolem vodotrysku projížděli, říkal jsem si, jak odlišným dojmem Ženeva působí – spíše jako rušné a hlučné velkoměsto než klidné a tiché město jako Curych. Ten je přitom o mnoho větší.
Velká židle u sídla OSN
Ženevu jsme měli rozdělenou na dvě části. V té první byla budova OSN a v té druhé zbytek. Zastavili jsme tedy v podzemním parkovišti a vydali se na kratičkou procházku k židli se třemi nohami symbolizující sílu OSN. Spolu s námi bylo na místě pár desítek dalších turistů, což se na velkém prostoru ztratilo. Chvíli jsme koukali také na hromadu vlajek před budovou a poté se rozhodli pokračovat autem do centra města.
Druhé parkoviště, které jsme si předem našli, bylo úplně o něčem jiném. Bylo také pod zemí, ale dostat se k němu znamenalo projet rušným centrem, stát v dopravních zácpách a vyhýbat se lidem přebíhajících silnicí. Hrůza. Ruch města byl cítit i v garážích, kde bylo prakticky plno. Od auta jsme pak museli výtahem do nákupní galerie, až jsme se konečně dostali do ulic.
vodotrysk v Ženevě
V Ženevě je hlavně velký vodotrysk
Musím říct, že Ženeva jako taková mě celkem zklamala. Ne, že by nestála za návštěvu, to určitě stojí, nicméně z několika turistických atrakcí byl zajímavý opravdu pouze vodotrysk na okraji ženevského jezera vysoký 140 metrů a viditelný ze všech stran. My jsme se nejprve vydali ulicemi města, kde na nás čekal například nejstarší dům v Ženevě, bývalá radnice či katedrála sv. Petra. Všechny památky byly ale takové, že nevidět je by nás o nic neochudilo. I když pravda, katedrála byla hezká, jinak ale nebylo na co koukat. Po asi hodinové procházce jsme tak zamířili rovnou k vodotrysku, kde jsme strávili celou další hodinu.
Na vodotrysku v Ženevě je dobré hlavně to, že je opravdu vysoký a díky molu se dá jít až pod něj. Vzhledem k neustálému, alespoň slabému větru od jezera pod vodotryskem lehce prší, takže snadno nabudete zážitek se vším všudy. Mnoho lidí zůstávalo na začátku či uprostřed mola, na úplný konec s námi šlo pouze pár jedinců. Co bych vodotrysku v Ženevě naopak vytkl je jeho nefotogeničnost – přímo u něj je břeh zaskládaný loděmi a z dálky vodopád nevynikne, obzvlášť, když kolem něj nic ke koukání není. Vodotrysk se ale dá fotit ze všech stran, a to jak z mola, tak po cestě na most, z mostu i z druhého břehu. Po této cestě jsme měli ještě jednu atrakci, na kterou jsem se hodně těšil – květinové hodiny. Ty ale v době naší návštěvy byly v rekonstrukci, a tak jsme je bohužel neviděli.
Kdybych měl celkově zhodnotit odpoledne v Ženevě, bylo krásné, slunečné počasí a viděli jsme vše, co jsme chtěli. Mimo sídla OSN a vodotrysku, které rozhodně doporučuji navštívit, si ale od Ženevy moc neslibujte. Jiná města jako Lucern či Bern nabízejí k vidění mnohem zajímavější památky.
Doprava ve Francii je organizovaný chaos
Protože jsme toho dne byli ubytování ve Francii nedaleko Ženevy, připadá mi na závěr zajímavé zmínit ještě místní dopravu. Když jsem před pár měsíci sledoval provoz v Římě, říkal jsem si, že Italové nemají žádný systém, žádná pravidla – troubí, chodce na přechodu objíždění apod. Ostatně jsem o tom psal v článku o Římě. Zde na jihu Francie bych ale dopravu nazval jinak – organizovaný chaos. Přišlo mi, že místní mají pravidla a všichni je dodržují, ale ta pravidla jsou chaos. Například vás v koloně najednou z jedné strany předjede kolo, z druhé motorka. Pak se cyklista zařadí před vás, takže až se doprava začne hýbat, už ho nepředjedete. Při čekání na červené zase chodci úplně běžně přecházeli silnici mezi auty. A když skočila zelená, museli jste prostě počkat, než chodec přejde a laskavě vozovku opustí. Připadalo mi, že to nepřekvapilo nikoho jiného než nás. Tam to takhle prostě chodí. Organizovaný chaos.