Blog o cestování po Evropě i USA

Minule jsem psal o hradu Chillon a Ženevě. Dnes se pojďme posunout zase o kus dál. Přestože jsme večer přejížděli do švýcarského Lugana, turistická atrakce, kterou jsme se chystali navštívit, ležela tentokrát ve Francii. Z hotelu jsme se totiž hned po snídani vypravili do známého lyžařského střediska Chamonix, ze kterého vede lanovka na vyhlídku Aiguille du Midi. Z té je mimo fantastického výhledu na hory všude kolem vidět i nejvyšší hora Evropy – Mont Blanc. Tento den tak sliboval úžasnou podívanou a jeden z nejlepších zážitků z týdenní dovolené ve Švýcarsku. A skutečně to výborný zážitek byl.

Cesta do střediska Chamonix byla sama o sobě poměrně nezajímavá, samozřejmě pominu-li hory a kopce okolo. Na mnoha z nich byl ve špičkách patrný bílý sníh, přičemž jak jsme se do Chamonixu blížili, sněhu přibývalo. Přímo v městečku jsme pak v rámci hledání parkoviště udělali menší kolečko a město si tak krátce prohlédli. Parkoviště u lanovky je opravdu velké, řekl bych obrovské. K pokladnám a lanovce vám pak zbývá už jen několik desítek metrů. Za parkování se zde bohužel platí a stálo nás řádově několik švýcarských franků.

Lanovku si rezervujte přes internet předem

Protože fronty na lanovku bývají několikahodinové, doporučuji vám si udělat rezervaci přes internet. My ji měli na jedenáct dopoledne, ale paní na pokladně nám řekla, že dnes rezervace neplatí, protože tu není moc lidí. Tak jsme si jednoduše koupili lístky a postavili se do fronty. Mimochodem zpáteční jízda lanovkou stojí 60 eur na osobu a fronta na lanovku nebyla zrovna malá, čekali jsme v ní asi půl až tři čtvrtě hodiny.

Největší převýšení na světě

Když jsme se konečně dostali na řadu a přijela kabinka lanovky, našli jsme si místo u okénka, abychom něco viděli. Fotit se navzájem ale nedalo, protože jedna kabinka pojala tolik lidí, že byla úplně plná. To mě překvapilo. Už když jsme začali stoupat, naskytl se nám krásný výhled jak na Chamonix, tak i na okolní hory. Navíc čím jsme byli výš, tím byly hory menší a menší. Párkrát se s námi kabinka při přejíždění sloupů také pěkně zahoupala.

Abych nezapomněl na to nejdůležitější, tak lanovka na Aiguille du Midi je mimo výhledu na Mont Blanc známá také tím, že jde o kabinkovou lanovku s největším převýšením na světě. Samotnou trasu pak tvoří dvě jízdy – jedna kabinka vás vyveze do výšky 2317m n.m. a druhá pokračuje až do výšky 3777m n.m. Výtahem je ale možné se dostat až na nejvyšší bod ve výšce 3842m n.m. K tomu se ale dostanu. Právě ve druhé ze zmíněných lanovek byl patrný ten výškový rozdíl, kdy jsme stoupali podél skály a sledovali zářivě bílý sníh, na který dopadaly sluneční paprsky. Ano, rozhodně i sluníčku vděčíme za to, že jsme tam nahoře nezmrzli (informační cedule ukazovala -9 stupňů) a že jsme ihned při výstupu na Aiguille du Midi měli krásný, famózní výhled.

Aiguille du Midi

Ve čtyřech kilometrech se pěkně blbě dýchá

Na vrcholu Aiguille du Midi je několik vyhlídek, a tak si můžete vybrat, na kterou světovou stranu se budete dívat. Nejlepší ale je si vyhlídky projít všechny, stejně jako jsme to udělali my. Šipky vás postupně provedou celou trasou, která při důkladném kochání trvá cca tři hodiny. Hned na první vyhlídce, na kterou vedlo delší venkovní schodiště, jsme pocítili nadmořskou výšku téměř čtyř kilometrů. Po vyjití schodů jsem byl úplně vyřízený – hůř se mi dýchalo a připadal jsem si, jako bych právě uběhl maraton. V té výšce se zdaleka nedá pohybovat tak jako dole a doslova každý krok vysiluje. Po pár hodinách už jsme byli malátní a lehce se nám točila hlava, takže byl nejvyšší čas se vydat zpátky. Protože nám po celou dobu svítilo sluníčko a nebyly mraky, měli jsme krásnou viditelnost jak do údolí, tak na opačnou stranu na sněhové pláně. Na sluníčku bylo také relativně teplo, zatímco ve stínu doslova mrzlo.

Několik vyhlídek včetně proskleného koutku

Množství vyhlídkových míst na Aiguille du Midi už jsem zmínil, ale musím se ještě zastavit u té nejzajímavější, na kterou lidé stojí frontu. Ta se nachází po vyjetí výtahem na vyhlídkovou věž v maximální možné nadmořské výšce 3842m n.m. Právě zde najdete Step into the Void, tedy prosklený koutek posazený vysokou nad zemí, ve kterém vás personál ochotně vyfotí. Fronta zde není zas tak dlouhá, ale pohybuje se velmi pomalu – čekali jsme přibližně hodinu. Teprve až na nás přišla řada, nazuli jsme si ochranné boty, abychom nepoškrábali sklo, a personál nám udělal několik fotografií. Vzhledem k dlouhému čekání a frontě za mnou mi ani s mým strachem z výšek nedělalo problém na sklo stoupnout – jednoduše jsem se nedíval dolů.

Na Aiguille du Midi jsme jsme měli vyhrazený půlden, který s frontou na lístky, jízdou lanovkou tam a zpět a vyhlídkami nahoře tak akorát stačil. Kratší dobu si na návštěvu určitě vyhrazovat nedoporučuji. Co ale doporučuji se v Chamonix rozhodně stavit, máte-li cestu kolem. Lanovka není nejlevnější, ale z celého Švýcarska to právě zde ve Francii byl nejlepší zážitek.

Jak už jsem zmínil na začátku, z Chamonixu nás čekala daleká cesta až na samotný jih Švýcarska, do města Lugano. Cestou jsme ale ještě chtěli zajet někam k Zermattu, odkud měl být výhled na horu Matterhorn. Bohužel nebyl. Později jsme se pak „ztratili“ v Alpách, kdy nás offline navigace vedla horským průsmykem, který je v zimních měsících zavřený. Teprve po připojení online nás navigace vedla severem Itálie. Do Lugana k mému kamarádovi jsme tak přijeli až v pozdních jedenáct hodin večer a po dlouhých hodinách strávených v autě to bylo příjemné shledání.