Netančím

Vzpomínáte na mou sci-fi, hororovou, detektivní povídku Hodiny? Tak asi před rokem a půl jsem napsal její pokračování. Jmenuje se Netančím a znovu v něm vystupuje Ivana Procházková, znovu se vraždí a cestuje v čase. Povídku jsem zaslal do soutěže Vidoucí 2016, a protože jde v porovnání s prvním dílem o slabší kousek, bohužel jsem nepostoupil do druhého kola. Dnes jsem ale obdržel hodnocení porotců, z nichž mi několik dalo Ano, a co víc, řada z nich si na starobylé hodiny po dědečkovi i vraždu s použitím pračky a kráječe na pizzu vzpomněla. A to už je to dva roky, co jsem Hodiny do tehdejšího kola soutěže posílal. To mi udělalo opravdu radost.

Stáhnout v PDF: Netančím.pdf

Stáhnout v TXT: Netančím.txt

 

Toho dne hustě sněžilo, teploměr ukazoval mínus patnáct stupňů. Stála za oknem, v ruce šálek horkého čaje. Sledovala, jak sněhové vločky padají k zemi. Jak zasypávají silnici, chodník i souseda venčícího psa. Usmívala se. Byla šťastná. Cítila teplo z krbu stojícího opodál, naslouchala praskání dřeva. Domem se nesla vůně vánočního cukroví.

Ve stejném okamžiku se jeho auto sunulo závějemi. Motor kňučel vyčerpáním, stěrače tancovaly kvapík. Ventilace foukala ledový vzduch zvenku na čelní sklo. Jakmile spatřil její dům – byl to ten s vysokou střechou a dvěma sněhuláky na dvorku – přibrzdil a rafička tachometru spadla na nulu.

Otočil klíčem a auto ztichlo, sníh sebou plácal na kapotu. Vyčkával, až se stařík se psem ztratí z dohledu. Zatímco ho sledoval ve zpětném zrcátku, zapínal si kabát ke krku. O deset vteřin později měl nasazené kožené rukavice a jeho sto pětaosmdesát centimetrů se tyčilo vedle jeho vozu.

Rozhlédl se. Nikde nikdo. Naposledy zkontroloval, že má vše, co potřebuje. Pak se rychlým krokem vydal vpřed. Sníh pod ním hlasitě křupal, sněhuláci držící se za ruce jako milenecký pár se přibližovali. Jakmile proplul kolem nich, nadechl se a zazvonil. Uslyšel kroky. Ještě jednou se ohlédl. Barevné šály omotané kolem sněhuláků líně vlály. Pak se dveře otevřely.

Muž byl asi o hlavu vyšší než ona. Na sobě měl černé boty, černé kalhoty, černé rukavice a černý kabát, který mu byl alespoň o dvě čísla větší, neboť mu sahal až pod kolena. Jeho vlasy – také černé jako uhel – byly pokryty sněhovou peřinou.

„Dobrý den, přejete si?“ začala. Její rty ho vábily, jako motýly vábí rozkvetlá jarní louka, hlas měla klidný a vlídný. Přesně jako když ji viděl naposledy.

„Ano, dobrý den. Jmenuji se Martin Brusinka,“ představil se a zdvořile jí podal ruku. To jméno ho napadlo, když si dělal čaj. „Jak to u vás vypadá s předvánočním úklidem? Máte hotovo?“

„Téměř, díky za optání,“ zasmála se. „Ale pokud o to opravdu stojíte, vysavač je v komoře,“ ukázala někam do domu, „a prádlo věšíme…“

„Ale ne, počkejte,“ přerušil ji. „V tomhle nejsem dobrý.“

„Nejste? Škoda.“

Poslouchal, jak se chichotá. Sledoval, jak její křišťálově modré oči poletují ze strany na stranu. Jako čapí mláďata poznávající svět. Vlnky jejích vlasů jako by kopírovaly tok neškodné podhorské říčky. Její snědá pleť připomínala čokoládu. Měl chuť se zakousnout.

„Jde o blížící se plesovou sezónu. Už nechci být za největší kopyto, jestli mi rozumíte.“

„Rozumím.“

„Takže mi pomůžete?“

„Ráda bych, ale bohužel.“

„Proč ne?“ zatvářil se zklamaně.

„Netančím.“

„Netančíte?“

Už to nezopakovala, jen zavrtěla hlavou.

Samozřejmě věděl, že řekne ne. A nemohl se dočkat, až ten okamžik nastane. Až udělá, co se chystal udělat, a řekne, co se chystal říct.

Jeho ruka vklouzla do kapsy kabátu, něco sevřela a pak se drala ven. O pár vteřin později Lenka Laskavá zírala na pistoli, která jí z úrovně pasu mířila do obličeje.

„Nejvyšší čas začít, nemyslíte?“ Pokračovat ve čtení →

PočetZnaků.cz – online aplikace pro zjištění délky textu

Pro své klienty často vymýšlím texty, které zlepší pozici jejich stránek ve vyhledávačích, a tak zajistí vyšší návštěvnost, povědomí o značce a následně zisk. V rámci SEO se často zabývám vymýšlením meta tagů title a description. Právě ty uživatelé vidí ve vyhledávačích, proto musí byt zajímavé a ideálně obsahovat nějaké klíčové slovo. Title i description mají omezenou délku. Google nezobrazí title delší než 60 znaků a description delší než 160 znaků. A právě kvůli tomu jsem napsal online aplikaci, která vám při psaní rovnou ukazuje délku textu.

Počet znaků vidíte ihned

PočetZnaků.cz vám zjistí délku textu bez jediného kliknutí. Po vložení textu okamžitě víte, kolik má znaků, vět či normostran. Nemusíte text označovat jako ve Wordu ani na nic klikat. S textem si tak můžete hrát přímo na PočetZnaků.cz, a teprve až ho vypilujete, rovnou ho vložíte na web klienta. Tak to třeba dělám já. Pokračovat ve čtení →

Desátý případ Harryho Holea a dojmy z autogramiády Joa Nesbøho

Jistě vám neuniklo, že jsem velkým (možná největším) fanouškem detektivek norského spisovatele Joa Nesbøho. Proto jsem si loni v rámci návštěvy Osla dopřál oběd a pivo v restauraci U Schroderů a také si v nedaleké Sofiině ulici zazvonil na zvonek detektiva Harryho Holea. Obdobně bohatý byl pro mě i letošní rok. Kromě toho, že jsem dočetl Policii (desátý Harryho případ) jsem se 4. května vydal na autogramiádu do Prahy.

Osobní setkání se spisovatelem, který mě už pěkně dlouho a pořádně inspiruje, bylo pro mě naprosto zásadní. Do Prahy jsem vyrazil dopoledním vlakem a přibližně o půl jedné už jsem si kráčel po Václavském náměstí směrem k paláci knih Luxor. Plný očekávání jsem se jako třetí zařadil do fronty a čekal. Tři a půl hodiny ubíhaly pomalu, ale když se o půl páté konečně dostavil Jo Nesbø, byl to pro mě nezapomenutelný zážitek. Z autogramiády jsem si kromě podepsané knihy nakonec odnesl i společnou fotografii. A ta má pro mě teprve velkou hodnotu. DÍKY!

jo-nesbo Pokračovat ve čtení →

Od Bílého domu k Niagarským vodopádům

Cesta z Washington, D.C. ubíhala rychle, bylo zajímavé sledovat, jak se krajina kolem nás postupně mění. Bylo opět slunečno a v USA v té době panovalo extrémní vedro. Na klimatizované auto si ale netrouflo. Namířeno jsme měli k Niagarským vodopádům, ovšem ještě se zastávkou v Pittsburghu, kde na soutoku dvou řek vzniká řeka Ohio. Toho dne večer jsme tedy dojeli až poblíž tohoto města a ubytovali se již standardně v Super 8. V jízdě už jen několik kilometrů jsme pak pokračovali druhý den po snídani.

V Pittsburghu nás mezi mrakodrapy často nemohla najít GPS, takže nám chvíli trvalo, než jsme soutok našli. U něj se nacházelo parkoviště, které sice nebylo nejlevnější, ale vyřešilo náš problém s parkováním ve městě. Soutok byl od nás jen pár desítek metrů, takže jsme se vydali po břehu jedné z řek, až jsme dorazili k obrovské fontáně a uviděli tu nádheru, kvůli které jsme přijeli. Na internetu naleznete spíše fotografie z druhé strany, my jsme však stáli přímo u soutoku „mezi dvěma žlutými mosty“. Na tomto místě jsme strávili asi dvě hodiny a mimo jiné si natočili také to, jak obojživelný automobil sjíždí ze silnice do řeky. Byl zde opravdu klid a lidí pomálu, krátce po poledni jsme se i my vydali dál na sever.

K Niagarským vodopádům jsme jeli přes město Erie, kde jsme přijeli až k jezeru Erie a po konzultaci s majiteli zaparkovali na parkovišti nějaké firmy. Poté jsme se pěšky vydali k jezeru, kde jsme však nic zvláštního neviděli, a tak jsme asi za hodinu pokračovali podél jezera k vodopádům. Bohužel ani po cestě nebylo nic vidět. Teprve až v Buffalu, když jsme přejížděli most, byl hezký výhled na opravdu hodně vody. K Super 8 jsme po klidných a oproti ostatním americkým silnicím úzkých cestách dojeli asi v půl osmé večer. Na recepci nám řekli, že Niagarské vodopády jsou asi 10 minut chůze, takže jsme se rovnou ubytovali na dvě noci, za asi 110 dolarů za pokoj za noc.

DSC07934 Pokračovat ve čtení →

Co jsme za dva dny viděli ve Washington, D.C.

Do Washington, D.C. jsme se vydali z Filadelfie a čekal nás jeden odpočinkový den. Z motelu kousek od filadelfského letiště jsme přijeli na předměstí Washingtonu krátce po obědě a jako většina Američanů se nadlábli v místním McDonaldu. I když už jsme měli domluvené ubytování, nelíbila se nám jak čtvrť plná kriminálních ksichtů (nekecám), tak i špatná dostupnost metra. Podle navigace jsme tedy jeli k dalšímu Super 8 motelu, který byl vzdálený asi 8km od centra Washingtonu s metrem prakticky za rohem. Tam jsme se ubytovali na dvě noci, za asi 100 dolarů za pokoj za noc.

washington_capitol Pokračovat ve čtení →

Odpoledne ve Filadelfii

Když jsme se ráno za oblačného počasí rozloučili s Atlantským oceánem, pokračovali jsme v našem cestování po USA a vydali se do Filadelfie. Cesta z Atlantic City netrvala dlouho, zabrala nám jen asi dvě tři hodiny. Celou dobu bylo zamračeno, naštěstí než jsme zaparkovali, udělalo se hezky.

Do Filadelfie jsme přijížděli přes Benjamin Franklin Bridge a po chvíli se ocitli někde poblíž Zvonu svobody. Najít místo k zaparkování však bylo nemožné, a tak jsme zamířili k Philadelphia Museum of Art. A pak zase zpět. A znovu. Jezdili jsme dokola tak dlouho, než nás zastavila policie. :)

Bylo to jako v Need for Speed: Most wanted. Za námi začal houkat obří policejní vůz s blikajícími majáčky. Zastavili jsme tedy na kraji silnice a počkali, než k nám policajt přijde. Rozhovor začínal nějak takhle:

On: „Are you OK?“
Já: „Yes.“
On:“ Are you lost?“
Já: „Yes.“

Následně nám vysvětlil, kde můžeme zaparkovat. Na závěr jsem se ještě omluvil za naši „zběsilou jízdu“ a vypravili jsme se do jedné z ulic. Tím to ale neskončilo. Zaparkovali jsme u něčeho, co vypadalo jako hydrant, a vydali se na obchůzku, jestli je potřeba zaplatit za parkování, případně jak a kde. Ušli jsme asi dvacet metrů a vtom už u našeho auta stál policajt a policistka a dávali nám pokutu. Doběhl jsem za nimi, ale jakákoliv snaha o vysvětlení byla marná, zvlášť když jsme si spletli hydrant s hnusnou železnou mašinou na zakoupení parkovacího lístku (stalo se vám to někdy?). Dostali jsme tedy pokutu cca 32 USD, která nám zajistila celodenní parkování (mimochodem celodenní parkování v centru Bostonu nás vyšlo dráž, takže pokuta byla vlastně výhra) a konečně se mohli vydat na prohlídku Filadelfie.

Za zmínku ještě stojí, že po odchodu policie za námi přišel nějaký místní (vypadal jako Morgan Freeman), a řekl, že jsme pokutu dostat neměli, když jsme „policii přistihli při činu“, a ochotně se nabídl, že vše zařídí. Zavolal na číslo uvedené na ticketu a pak nám na sebe dal kontakt a instrukce, že máme vše vysvětlit v autopůjčovně. No, nebudu vás napínat, pokutu jsme stejně zaplatili. :)

DSC07311 Pokračovat ve čtení →

Jedeme do Atlantic City

Protože v Americe jsem byl už téměř před dvěma lety, chci své zážitky konečně dovyprávět, než některé detaily zapomenu. A dnes budu pokračovat návštěvou Atlantic City, kam jsme se vydali po šesti dnech strávených v New Yorku a celkem sedmi dnech pobytu v Americe.

Atlantic_City Pokračovat ve čtení →

Jo Nesbø – Přízrak

Dočetljo-nesbo-prizrak jsem další detektivku od norského spisovatele Joa Nesbøho a opět mám potřebu světu říct, jak se mi to líbilo. Jde tentokrát už o devátý díl série s kriminalistou Harrym Holem nazvaný Přízrak, který u nás vyšel loni na podzim a čtenáře znovu zavede do centra klidného města Osla.

Přízrak je kniha psaná stejně dobře jako několik posledních dílů, přesto jde opět o něco trošku jiného. Od předešlého Levharta se tento díl liší především tím, že v něm zdaleka nedojde k tolika vraždám, a vraždy, ke kterým dojde, nejsou zdaleka tolik brutální. To mě upřímně trochu mrzelo, protože Nesbø být brutální zkrátka umí, když chce. Jenže tentokrát nechtěl.

Řekl bych, že Přízrak je pro čtenáře a milovníky Joa Nesbøho velkou perlou. Příběh knihy je totiž pro Harryho, který se po třech letech vrací z Hongkongu do Osla, velmi osobní. Na drogové scéně došlo k vraždě a obviněn byl chlapec Harrymu kdysi velmi blízký. Chlapec, který mu kdysi říkal tati. Oleg. Už jen proto tento díl doporučuji číst až po předchozích dílech. Bez znalosti vztahu mezi Harrym a Olegem byste si to určitě tolik neužili. Pokračovat ve čtení →

Jak dodržet novoroční předsevzetí

Leden je srandovní roční období – všichni začínají jíst zdravě, sportovat, podnikat a skoro nikomu to nevydrží déle než týden. Přitom psychická příprava u většiny probíhá už od poloviny prosince: „Prvního ledna přestanu kouřit,“ říká Pepíček, který už pět let kouří dvě krabičky cigaret denně. „Prvního začnu hubnout,“ mumlá Mařenka třicátého dvanáctý, její slova však zůstávají zaklíněná někde v ústech mezi kusy vánočního cukroví. Je vám to povědomé? A co takhle novoroční předsevzetí dodržet? Řeknu vám, jak na to.

Prvního ledna je pozdě

Tak za pravé: S novoročním předsevzetím se nezačíná na Nový rok, ale uznávám, že je to matoucí. Jak se dočtete třeba v knize Konec prokrastinace, vůle je jako sval – můžete ji posilovat, ale naložíte-li si příliš velkou váhu, sval to nevydrží a je po všem. A přesně tomu napomáháte, když jste nikdy nesportovali a najednou chcete běhat sto kilometrů denně (to není překlep). Proč si myslíte, že váš život se na Nový rok z ničeho nic změní? Že najednou budete všechno dělat jinak? To jen proto, že v kalendáři stojí 1. 1.? Opravdu?

Novoroční předsevzetí si promyslete začátkem prosince a s jeho plněním začněte nejméně dva tři týdny před Novým rokem. Tedy v polovině prosince. Ne, nedělám si srandu, to slovo „novoroční“ je tam na zmatení nepřítele. Budete mít dostatek času vytvořit si návyk a snadno si odpustíte případná selhání (čtrnáct dřepů místo patnácti). Prvního ledna už budete dostatečně aklimatizovaní a s činností začnete naplno, aniž byste se do ní museli nutit. Pokračovat ve čtení →

Harry Hole – po stopách slavného kriminalisty

Protože jsem velkým fanouškem Joa Nesbøho (tak velkým, že jsem se naučil správně skloňovat jeho jméno) a jeho kriminalisty Harryho Holea, bylo jasné, k čemu využiji ony čtyři dny, které jsem si vyhradil na návštěvu Osla. Vydám se chlastat ke Schrøderům. A nejen to. Po vzoru Kateřiny Krištůfkové si projdu nejznámější místa z Nesbøho knih.

Tento článek berte jako turistického průvodce. Rád bych vám ukázal, co a kde můžete najít. Proto jsem pro vás připravil mapku.

Osloské policejní ředitelství

osloske_policejni_reditelstviPutování jsme začali na Grønlandu u policejního ředitelství, kolem kterého jsme procházeli už cestou z hlavního autobusového nádraží do hotelu. Pohled na cestičku stoupající vzhůru, který jsem znal z internetu, se nám ale nenaskytl a po chvíli se zjevila osloská věznice. Druhý den ráno jsme budovu obešli spodem. A konečně, objevil se vstup, kterým do své kanceláře v šestém patře zřejmě chodí i Harry. Pokračovat ve čtení →