Povánoční Drážďany

DSC_0318Krátce po Vánocích jsem byl v Drážďanech. To je město, přes které jsem jel v létě do Berlína a chtěl ho navštívit. Prohlídka Drážďan zabere jeden den, takže nebyl problém vypravit se mezi svátky.

Jeli jsme jak jinak než se Student Agency, který vás z Prahy do Drážďan dopraví za pár hodin. Když vystoupíte na nádraží a projdete halu vlakového nádraží, objeví se před vámi ulice Prager Strasse, která se táhne až do samotného centra města. Brzy procházíte kolem galerie Centrum, kde už se nedočkavě odpočítával začátek nového roku, až se postupně dostanete ke galerii Altmarkt ležící na náměstí Striezelmarkt. Právě na něm se každoročně konají slavné vánoční trhy, které jsme my (bohužel) nestihli, a tak jsme si večer za tmy vychutnali alespoň pohled na obrovský vánoční strom. Pokračovat ve čtení →

Oslo – malé, stydlivé město uprostřed přírody

V září 2014 jsem byl v Oslu. To asi víte, protože jsem už dříve psal o tom, jak jsem putoval po stopách Harryho Holea. Dnes vám chci povědět své dojmy z tohoto krásného města, popsat své zážitky a také vám dát pár tipů.

Tak především Oslo je úžasné město. Není jako Budapešť, Vídeň nebo Praha. Je to malé, klidné město, ve kterém se v jednu chvíli procházíte centrem a za pár minut stojíte u moře, koukáte na čirou modrou hladinu, na fjordy, cítíte čerstvý vzduch, sledujete rybáře chytat ryby. Stejně tak v centru sednete na metro, které vás nad zemí vyveze lesem na konečnou k rozhledně. To je prostě Oslo. Nic takového jsem v jiném městě nezažil.

Autobusem z Prahy za 20 hodin, čtyřikrát trajektem

Vraťme se ale na začátek. Do Osla jsme jeli se Student Agency, protože letenky vyšly podstatně dráž. My si koupili zpáteční first minute jízdenku za 1690Kč. Cesta autobusem sice trvá asi 20h, ale má i své výhody. Především uvidíte Kodaň a čtyřikrát se projedete trajektem. My zažili trajekt při svítání, což bylo nádherné, pak dopoledne a při cestě zpět odpoledne a večer, kdy byly velké vlny a loď se houpala jak o život.

Na hranicích se Švédskem jsem také poprvé zažil návštěvu pejska v autobuse. Ještě lepší to bylo při vjezdu do Norska – všechny nás vysadili, nechali nás vytáhnout zavazadla a jednoho týpka si tam nechali.

Do Osla jsme dorazili v pět odpoledne a měli pod mrakem, mírně poprchávalo. To bylo naštěstí jedinkrát, zbylé dny bylo krásné zářijové sluníčko. Po náročné cestě jsme nezvládli nic jiného než se jít ubytovat. Bydleli jsme v Best Western Kampen Apartment Hotel za cca 5000Kč na 5 nocí na osobu. Při ubytování vám na kartě zablokují zálohu cca 3500Kč, kterou vám vrátí, jakmile odjedete (a je vše v pořádku).

Oslo Radnice

Městská radnice

Pokračovat ve čtení →

Co vidět v Bratislavě

V Bratislavě jsme byli loni v květnu, ale byla to už moje druhá návštěva. Tentokrát jsme jeli autem (žádný Student Agency), protože jsme v závěru chtěli navštívit také nedalekou zříceninu hradu Devín.

V tomto článku vám dám tip na ubytování a řeknu vám, co se mi v Bratislavě líbilo nejvíce.

Bratislava

Parkování ve městě zdarma

Parkování je opravdu zdarma, ne že jsme jen odjeli bez placení. Ve městě jsou parkoviště, kde můžete stát dva dny, a nic nezaplatíte. My si vybrali to u mostu s UFO restauraci, takže jsme hned měli co obdivovat. Jak jsme most přecházeli, koukali jsme na Bratislavský hrad. Poté jsme se vydali po břehu Dunaje směrem ke galerii Eurovea a cestou minuli několik památek. Galerii doporučuji si projít – po obou stranách je co k vidění. A také se v ní dobře najíte, což jsme udělali v podvečerech. Pokračovat ve čtení →

Konference v Košicích

V listopadu jsem se vydal do Košic. Jel jsem tam v rámci mého tehdejšího doktorského studia přednášet na konferenci WIKT. A jako nadšený cestovatel jsem si to samozřejmě užil a těšil se, že poznám město, do kterého bych se bez příležitosti asi jen tak nevypravil.

Košice

Jel jsem sám

Předně chci říct, že jsem tentokrát necestoval ani ve dvou, ani ve třech, ani ve čtyřech, ale sám. Nemůžu říct, že bych si to užil víc nebo míň, je to zkrátka úplně jiné. Získáte naprostý pocit svobody, cokoliv se přihodí, musíte řešit, jste sami ve městě, kde nikoho neznáte. Pokud jste to nikdy nezažili, tak rozhodně doporučuji, abyste se někdy někam takhle vypravili. Pokračovat ve čtení →

Návštěva Warner Bros. studií aneb Tři hodiny ve světě Harryho Pottera

V říjnu jsem strávil nezapomenutelný týden v Londýně, o kterém vám taky někdy napíši. Dnes chci ale mluvit o Warner Bros. Studio Tour London, což jsou studia nedaleko Londýna, ve kterých se natáčel Harry Potter. Jak jistě chápete, to jsem si nemohl nechat ujít.

Warner Bross Studio

Lístky přes internet, z centra Londýna za hodinu

Jak je něco mimo město, vypadá to vždycky hrozivě, ale cesta do studií byla v pohodě. V centru Londýna, konkrétně ze stanice Euston, jezdí každou chvíli vlak do stanice Watford Junction. To je konečná stanice, na které vystoupíte, vyjdete před budovu a už vidíte shuttle busy polepené Harrym Potterem, které vás dovezou až ke studiím (a pak zase zpět).

Pokud budete mít Oyster card se 7denním jízdným v zónách 1 a 2 jako my, budete si muset v automatu dobít, tuším, 10 liber na cestu do zóny 8. Co se týče vstupenky do studií, stojí přibližně 1300 Kč a koupit si ji musíte předem přes internet na konkrétní den a čas. Na základě toho si pak před vstupem necháte vytisknout oficiální vstupenku. Pokračovat ve čtení →

Výlet do Krakova

Miluji cestování. A ze všeho nejradši cestuji bez zbytečných zavazadel. Proto jsem si v polovině května vzal jen pas a platební kartu a vyrazil do nedalekého Krakova, kterému se přezdívá nejkrásnější město Polska.

krakov

Z Brna autobusem za 5 hodin

Cestu jsem si rozmyslel asi 14 dní předem. Po týdnu jsem konečně koupil jízdenku a zarezervoval ubytování. Tentokrát jsem nevyužil oblíbený Student Agency, ale jakousi společnost, co jezdí do Krakova přímo z Brna za 5 hodin. Hned na nádraží to bylo poměrně zajímavé – při rezervaci vypadal bus plně, ale nakonec nás jelo asi pět. Řidič mluvil polsky (asi), takže jsem mu nerozuměl ani slovo. Jen jsem pochopil, že si mám nastoupit.

Cesta tam se obešla bez komplikací. Mnohem lepší to bylo na cestě zpátky. Měli jsme jet ve 23:30 z autobusového nádraží. Když jsme tam ale přišli, žádný bus do Prahy nikde napsaný nebyl. Jak se půl dvanáctá přiblížila, objevily se dvě Číňanky/Japonky a ještě asi dva lidi, co měli stejný lístek jako my. Tak jsme společně čekali v hale, co byla naštěstí otevřená. Hodinu. Dvě. Tři. Teprve o půl třetí ráno přijel nějaký autobus, řidič na náš lístek řekl (asi) rusky „Da, da“ a jelo se. Zlatý Student Agency. Pokračovat ve čtení →

Netančím

Vzpomínáte na mou sci-fi, hororovou, detektivní povídku Hodiny? Tak asi před rokem a půl jsem napsal její pokračování. Jmenuje se Netančím a znovu v něm vystupuje Ivana Procházková, znovu se vraždí a cestuje v čase. Povídku jsem zaslal do soutěže Vidoucí 2016, a protože jde v porovnání s prvním dílem o slabší kousek, bohužel jsem nepostoupil do druhého kola. Dnes jsem ale obdržel hodnocení porotců, z nichž mi několik dalo Ano, a co víc, řada z nich si na starobylé hodiny po dědečkovi i vraždu s použitím pračky a kráječe na pizzu vzpomněla. A to už je to dva roky, co jsem Hodiny do tehdejšího kola soutěže posílal. To mi udělalo opravdu radost.

Stáhnout v PDF: Netančím.pdf

Stáhnout v TXT: Netančím.txt

 

Toho dne hustě sněžilo, teploměr ukazoval mínus patnáct stupňů. Stála za oknem, v ruce šálek horkého čaje. Sledovala, jak sněhové vločky padají k zemi. Jak zasypávají silnici, chodník i souseda venčícího psa. Usmívala se. Byla šťastná. Cítila teplo z krbu stojícího opodál, naslouchala praskání dřeva. Domem se nesla vůně vánočního cukroví.

Ve stejném okamžiku se jeho auto sunulo závějemi. Motor kňučel vyčerpáním, stěrače tancovaly kvapík. Ventilace foukala ledový vzduch zvenku na čelní sklo. Jakmile spatřil její dům – byl to ten s vysokou střechou a dvěma sněhuláky na dvorku – přibrzdil a rafička tachometru spadla na nulu.

Otočil klíčem a auto ztichlo, sníh sebou plácal na kapotu. Vyčkával, až se stařík se psem ztratí z dohledu. Zatímco ho sledoval ve zpětném zrcátku, zapínal si kabát ke krku. O deset vteřin později měl nasazené kožené rukavice a jeho sto pětaosmdesát centimetrů se tyčilo vedle jeho vozu.

Rozhlédl se. Nikde nikdo. Naposledy zkontroloval, že má vše, co potřebuje. Pak se rychlým krokem vydal vpřed. Sníh pod ním hlasitě křupal, sněhuláci držící se za ruce jako milenecký pár se přibližovali. Jakmile proplul kolem nich, nadechl se a zazvonil. Uslyšel kroky. Ještě jednou se ohlédl. Barevné šály omotané kolem sněhuláků líně vlály. Pak se dveře otevřely.

Muž byl asi o hlavu vyšší než ona. Na sobě měl černé boty, černé kalhoty, černé rukavice a černý kabát, který mu byl alespoň o dvě čísla větší, neboť mu sahal až pod kolena. Jeho vlasy – také černé jako uhel – byly pokryty sněhovou peřinou.

„Dobrý den, přejete si?“ začala. Její rty ho vábily, jako motýly vábí rozkvetlá jarní louka, hlas měla klidný a vlídný. Přesně jako když ji viděl naposledy.

„Ano, dobrý den. Jmenuji se Martin Brusinka,“ představil se a zdvořile jí podal ruku. To jméno ho napadlo, když si dělal čaj. „Jak to u vás vypadá s předvánočním úklidem? Máte hotovo?“

„Téměř, díky za optání,“ zasmála se. „Ale pokud o to opravdu stojíte, vysavač je v komoře,“ ukázala někam do domu, „a prádlo věšíme…“

„Ale ne, počkejte,“ přerušil ji. „V tomhle nejsem dobrý.“

„Nejste? Škoda.“

Poslouchal, jak se chichotá. Sledoval, jak její křišťálově modré oči poletují ze strany na stranu. Jako čapí mláďata poznávající svět. Vlnky jejích vlasů jako by kopírovaly tok neškodné podhorské říčky. Její snědá pleť připomínala čokoládu. Měl chuť se zakousnout.

„Jde o blížící se plesovou sezónu. Už nechci být za největší kopyto, jestli mi rozumíte.“

„Rozumím.“

„Takže mi pomůžete?“

„Ráda bych, ale bohužel.“

„Proč ne?“ zatvářil se zklamaně.

„Netančím.“

„Netančíte?“

Už to nezopakovala, jen zavrtěla hlavou.

Samozřejmě věděl, že řekne ne. A nemohl se dočkat, až ten okamžik nastane. Až udělá, co se chystal udělat, a řekne, co se chystal říct.

Jeho ruka vklouzla do kapsy kabátu, něco sevřela a pak se drala ven. O pár vteřin později Lenka Laskavá zírala na pistoli, která jí z úrovně pasu mířila do obličeje.

„Nejvyšší čas začít, nemyslíte?“ Pokračovat ve čtení →

PočetZnaků.cz – online aplikace pro zjištění délky textu

Pro své klienty často vymýšlím texty, které zlepší pozici jejich stránek ve vyhledávačích, a tak zajistí vyšší návštěvnost, povědomí o značce a následně zisk. V rámci SEO se často zabývám vymýšlením meta tagů title a description. Právě ty uživatelé vidí ve vyhledávačích, proto musí byt zajímavé a ideálně obsahovat nějaké klíčové slovo. Title i description mají omezenou délku. Google nezobrazí title delší než 60 znaků a description delší než 160 znaků. A právě kvůli tomu jsem napsal online aplikaci, která vám při psaní rovnou ukazuje délku textu.

Počet znaků vidíte ihned

PočetZnaků.cz vám zjistí délku textu bez jediného kliknutí. Po vložení textu okamžitě víte, kolik má znaků, vět či normostran. Nemusíte text označovat jako ve Wordu ani na nic klikat. S textem si tak můžete hrát přímo na PočetZnaků.cz, a teprve až ho vypilujete, rovnou ho vložíte na web klienta. Tak to třeba dělám já. Pokračovat ve čtení →

Desátý případ Harryho Holea a dojmy z autogramiády Joa Nesbøho

Jistě vám neuniklo, že jsem velkým (možná největším) fanouškem detektivek norského spisovatele Joa Nesbøho. Proto jsem si loni v rámci návštěvy Osla dopřál oběd a pivo v restauraci U Schroderů a také si v nedaleké Sofiině ulici zazvonil na zvonek detektiva Harryho Holea. Obdobně bohatý byl pro mě i letošní rok. Kromě toho, že jsem dočetl Policii (desátý Harryho případ) jsem se 4. května vydal na autogramiádu do Prahy.

Osobní setkání se spisovatelem, který mě už pěkně dlouho a pořádně inspiruje, bylo pro mě naprosto zásadní. Do Prahy jsem vyrazil dopoledním vlakem a přibližně o půl jedné už jsem si kráčel po Václavském náměstí směrem k paláci knih Luxor. Plný očekávání jsem se jako třetí zařadil do fronty a čekal. Tři a půl hodiny ubíhaly pomalu, ale když se o půl páté konečně dostavil Jo Nesbø, byl to pro mě nezapomenutelný zážitek. Z autogramiády jsem si kromě podepsané knihy nakonec odnesl i společnou fotografii. A ta má pro mě teprve velkou hodnotu. DÍKY!

jo-nesbo Pokračovat ve čtení →

Od Bílého domu k Niagarským vodopádům

Cesta z Washington, D.C. ubíhala rychle, bylo zajímavé sledovat, jak se krajina kolem nás postupně mění. Bylo opět slunečno a v USA v té době panovalo extrémní vedro. Na klimatizované auto si ale netrouflo. Namířeno jsme měli k Niagarským vodopádům, ovšem ještě se zastávkou v Pittsburghu, kde na soutoku dvou řek vzniká řeka Ohio. Toho dne večer jsme tedy dojeli až poblíž tohoto města a ubytovali se již standardně v Super 8. V jízdě už jen několik kilometrů jsme pak pokračovali druhý den po snídani.

V Pittsburghu nás mezi mrakodrapy často nemohla najít GPS, takže nám chvíli trvalo, než jsme soutok našli. U něj se nacházelo parkoviště, které sice nebylo nejlevnější, ale vyřešilo náš problém s parkováním ve městě. Soutok byl od nás jen pár desítek metrů, takže jsme se vydali po břehu jedné z řek, až jsme dorazili k obrovské fontáně a uviděli tu nádheru, kvůli které jsme přijeli. Na internetu naleznete spíše fotografie z druhé strany, my jsme však stáli přímo u soutoku „mezi dvěma žlutými mosty“. Na tomto místě jsme strávili asi dvě hodiny a mimo jiné si natočili také to, jak obojživelný automobil sjíždí ze silnice do řeky. Byl zde opravdu klid a lidí pomálu, krátce po poledni jsme se i my vydali dál na sever.

K Niagarským vodopádům jsme jeli přes město Erie, kde jsme přijeli až k jezeru Erie a po konzultaci s majiteli zaparkovali na parkovišti nějaké firmy. Poté jsme se pěšky vydali k jezeru, kde jsme však nic zvláštního neviděli, a tak jsme asi za hodinu pokračovali podél jezera k vodopádům. Bohužel ani po cestě nebylo nic vidět. Teprve až v Buffalu, když jsme přejížděli most, byl hezký výhled na opravdu hodně vody. K Super 8 jsme po klidných a oproti ostatním americkým silnicím úzkých cestách dojeli asi v půl osmé večer. Na recepci nám řekli, že Niagarské vodopády jsou asi 10 minut chůze, takže jsme se rovnou ubytovali na dvě noci, za asi 110 dolarů za pokoj za noc.

DSC07934 Pokračovat ve čtení →